Ty nejzadluženější státy regionu se domnívají, že kvůli ochraně hodnoty eura, uspokojení investorů a uklidnění supervizora Evropy – Německa, nemají jinou možnost, než zeštíhlet. Oživení hospodářského růstu a snížení nezaměstnanosti tak podle tohoto smýšlení musí počkat, než země dostanou své finance do lepší kondice. Objevují se však názory, že Berlín tlačí moc tvrdě a že tato nová fixace regionu na zadlužení vytvořilo určitý „kult úspor“, který by mohl vést k obtížnějšímu zotavování se z hospodářského propadu. Podle kritiků by drastické rozpočtové škrty, pokud se provedou tak, jak bylo avizováno, mohly vyvolat deflaci a zvyšování již dost vysoké míry nezaměstnanosti, vést k pádu vlád a dokonce i vytvořit u veřejnosti odpor ke společné měně.

Toto napětí v následujících letech „vytvoří obrovský tlak na vlády i společnost,“ uvádí Jean-Paul Fitoussi, profesor ekonomie na pařížském Institutu politických věd (Science Po). „To je sebepoškozující, protože pokud máte úsporná opatření a deflaci v Řecku, Portugalsku a Španělsku, tak se evropské hospodářství neuzdraví; firmy budou krachovat a ohrozí tak banky.“ V oficiálních kruzích se o odporu k úsporným opatřením mluví potichu, protože političtí představitelé se obávají, že trhy ztrestají ty země, které by se ke snižování zadlužování stavěly neochotně. Ale Německo, které trvalo na rázných škrtech ve veřejných výdajích u těch nejzadluženějších zemí, čelí kritice kvůli neustálému varování před nebezpečím zadlužení, aniž by však dělalo víc na podporu růstu, zejména zvýšením nákupů od sousedů.

Usměrnit veřejné finance

Tato diskuze je částečně o ekonomii. Ale je také o schopnosti vést. Evropská unie totiž zápasí s nadefinováním svého vlastního poslání během té nejhlubší hospodářské krize ve své historii. „Euro čelí nevětší výzvě, se kterou se kdy muselo potýkat,“ prohlásila ve středu kancléřka Angela Merkelová před dolní komorou německého parlamentu. „Ukvapený projev solidarity určitě není řešením. Správnou reakcí je spíše uchopení problému u jeho kořenů; k řeckému úspornému programu tudíž neexistuje alternativa.“

Francie uplatňuje jiný, měkčí přístup: veřejné výdaje se musí v době hospodářské krize zvyšovat, aby se tak zvýšila i zaměstnanost a růst, který pak bude postupně snižovat deficit díky vyššímu výběru daní. Řada evropských zemí potřebuje své veřejné sektory usměrnit, tvrdí Francie, nikoliv však šokovou terapii. Ale Německo káže tvrdé rozpočtové škrty, zvyšování daní, penzijní reformy, zvyšování věku pro odchod do důchodu a urychlený návrat vládních deficitů blíže k hranici evropského požadavku na 3% hrubého domácího produktu. K tomu má Řecko, kde v roce 2009 dosahoval 12,7% pořádně daleko.

Pozor na schodkový fetišismus

Někteří vyjadřují své obavy, že stejná úsporná mantra přispěla ke spuštění Velké hospodářské krize. Fitoussi se domnívá, že by to mohlo středozemní státy uvrhnout do deflace, což by vytvořilo obrovské politické a sociální tlaky a zkratovalo hospodářské oživení Evropy. Prognózy již předpovídají, že recese ve většině jihoevropských zemí ještě rok či dva přetrvá. Ačkoli Řecko musí svůj veřejný sektor reformovat – a přestat manipulovat se svými hospodářskými statistkami – pro získání důvěry trhu není zapotřebí hospodářství zavraždit, tvrdí Fitoussi, který má blízko k Josephu Stiglitzovi, americkému ekonomovi, který Řecku radil. Stiglitz varuje před „schodkovým fetišismem“ s argumentem, že další recese by mohla deficit zvýšit nad schopnost vlády utrácení snížit.

Malé ekonomiky, jako ta řecká se do určité míry před požadavky trhu sklánět musí. Navzdory klesajícímu výběru daní se do podstatných rozpočtových škrtů s vervou pustily i Island se svými bankovními katastrofami a Irsko se svými realitními a bankovními bublinami. Ale dá se očekávat, že jejich politici budou trpět. Avšak je nevyhnutelné, aby politiky, které mají zadlužení řešit, vyvažovaly politickou a hospodářskou realitu. Řecké odbory pravidelně stávkují s odhodláním udržet si své výhody a spotřebitelské organizace odsuzují novou chudobu. Babis Delidaskakis, ekonom řecké spotřebitelské federace INKA, nazval náhlé škrty „nehoráznou slepu uličkou hospodářství“. „Může to řecká vláda přežít?“ ptá se Julian Callow z Barclays Capital. „Španělsko vypadá lépe, ale vláda ještě nezačala tlačit po fiskální stránce. Stabilizace poměru zadlužení vůči HDP bude projekt na šest až osm let a postupem času bude stále těžší v něm pokračovat.