Musím přiznat, že jsem o tom zápase roky přemýšlel. Představuji si ten okamžik. Turnaj právě odstartoval. Je osmého června 2012, tři minuty před osmnáctou hodinou, Národní stadion ve Varšavě. Polský a řecký tým vycházejí z tunelu. Slyším burácení publika. Vidím našich jedenáct chlapců, kteří se za pár minut utkají se soupeřem. Slyším hymnu ozývající se z tisíců hrdel a cítím, jak mi běhá mráz po zádech. Polsko, do toho!

Dobrá, tohle bylo trochu sentimentální a bombastické, takže abychom to uvedli na správnou míru: žádný fotbalový svátek bychom neměli, nebýt jednoho ukrajinského miliardáře, který, jak tvrdí lidová slovesnost, zakoupil od členů výkonného výboru UEFA dostatečný počet hlasů. Načež pan Platini údajně ke svému velkému překvapení oznámil světu, že se mistrovství Evropy ve fotbale bude v roce 2012 konat v Polsku a na Ukrajině. Já, zde přítomný, tímto pana Surkise zdravím a děkuji mu. Bez něj by se tento velký den nikdy nekonal.

Rovněž by se ale nekonal, nebýt velkého a nevídaného úspěchu Polska, bez něhož by myšlenka zorganizovat šampionát v Polsku a na Ukrajině zůstala jen bláznivým snem. Za sportovní svátek nevděčíme jen sami sobě – ale také by se bez nás nekonal.

V čem tento úspěch spočívá? Stručně řečeno jsme dokázali využít příležitosti, kterou nám poskytl (a teď si vyberte) Bůh, osud, historie. Prosím, zapamatujte si dobře spojení „využít příležitosti“. Zde jsou Poláci, kteří nepropásli svou šanci, nepromarnili příležitost a naopak

ji využili nejlépe, jak uměli, čímž své biblické hřivny rozmnožovali, místo aby je zakopali. Zní to trochu povýšeně: Poláci. Měl jsem tím na mysli: my, Poláci!

Fajné Polsko

Týden, dva po osudném leteckém neštěstí ve Smolensku jsem měl strach. Cítil jsem, že nám post-romantičtí nadšení hlasatelé věčně mučednického, poraženého, pokořovaného a týraného Polska sebrali národní vlajku a snaží se určovat, kdo je vlastenec, a kdo ne. A že tímto způsobem vyřazují tři Poláky ze čtyř. Domnívám se, že stejně tak jako nikdy nesmíte bíločervenou vlajku nikomu brát, tak také nesmíte dopustit, aby vám ji kdokoliv sebral.

Načež jsem vymyslel slogan „Fajné Polsko“. Britové používají své „Cool Britannia“, Švédové zase „Sverige ar fantastik“. Polsko ale není cool – je vášnivé, emotivní, citlivé. Také ale není fantastické. Je zkrátka „fajné“ se vším, co na něm milujeme i co nás štve, se vším, čím nám dělá radost a čím nás rozčiluje. Je zkrátka – fajnové.

„Fajna Polska?“ No, mám minimálně na sto důkazů, že Polsko zrovna moc „fajné“ není. Pomalé soudy, špatná zdravotní péče, chodníky poseté psími výkaly, nepříjemní úředníci, pseudovysoké školy, absurdně komplikovaný daňový systém. A spousta dalších problémů. Každý si může dosadit ty svoje.

„Fajna Polska“ nezní přesvědčivě? Možná, že tedy aspoň „Fajni Polacy“? Ale i zde bych měl spoustu důkazů, že zas až tak fajn nejsme. Internetová diskuzní fóra jsou plná antisemitského hnoje, naše řidičské návyky jsou brutální, až příliš snadno svalujeme vinu a špatné úmysly na druhé. Možná, že největším negativem nás Poláků je snadnost, kterou se nám – a jednomu z nás obvzvlášť – podařilo postavit nás v posledních sedmi letech proti sobě.

Nezavírá oči

Takže fajna Polska? Fajni Polacy? No, rozhodně. Určitě fajna Polska a fajni Polacy. Proč? Protože za posledních dvacet let jsme se my, Poláci, úspěšně zbavili všech špatných stereotypů, které o nás šířili ostatní a které jsme sami pociťovali. Ukázalo se, že umíme tvrdě pracovat a vyhledávat příležitosti. Že se vůbec nespoléháme na stát, právě naopak: vlastně navzdory státu si děláme věci po svém. Zakládáme firmy, vytváříme pracovní místa. Nepodvádíme, ale platíme daně. Děláme, co můžeme, abychom si zajistili lepší budoucnost pro sebe a své děti.

Fajna Polska roste. V naprosté většině dobře odolává ohromnému negativnímu PR, které se nám někteří naši politici snaží prodat. Nezavírá oči, když se objeví problémy, nehroutí se, když je potřeba je řešit. Dívá se na sebe do zrcadla a nešklebí se znechucením, ale ani se nelíčí pseudovlasteneckým make-upem bezhříšnosti. Dívá se na sebe se sympatiemi, s laskavostí a sebeironií. Je si vědoma svých silných stránek, zásluh a výhod, ale i slabých stránek a nedostatků.

To je to Polsko, které Evropa za okamžik spatří. Především to však je Polsko, které spatříme my sami. OK, vraťme se tedy nohama na zem, nebo spíš na trávník. Dost bylo řečí. Jsme dvanáctým členem Smudova týmu [Franciszek Smuda je trenér polských fotbalistů]! Polsko, do toho!!!