Populistické pravici se v Evropě vede čím dál lépe. Na Východě to není nic nového: v Maďarsku, na Slovensku či v Rumunsku se otevřeně profašistickým stranám daří neustále. Po vzoru nacionalistických ideologií třicátých let hlásají etnicko-náboženskou národní identitu a rozdmýchávají staré územní spory a otázku menšin za hranicemi země. V Maďarsku by měly parlamentní volby 10. dubna přinést vítězství velké konzervativní a nacionalistické straně Fidesz, ale také potvrdit vzestup antisemitského xenofobního Jobbiku, který získal tři europoslance. Na Slovensku by se měla po parlamentních volbách, plánovaných na 12. června, udržet v koaliční vládě radikálně nacionalistická Slovenská národní strana (SNS).

Na Západě se daří krajní pravici s omlazenou tváří. „Jsme svědky velké obrody identitární pravice, nové generace stran radikální pravice,“ tvrdí Jean-Yves Camus z Institutu mezinárodních a strategických vztahů. Lídři těchto stran se snaží vyhnout nálepce „extrémní“ a nepřekročit to, co demokraté a zákon nazývají žlutou hranicí. Jakožto „pravicoví populisté“ dávají podobně jako jejich levicoví kolegové přednost přímé demokracii před zastupitelskou a kritizují elity, o nichž tvrdí, že jsou odtrženy od reality, že jsou sebereprodukční a zkorumpované kosmopolitismem a globalizací. Hlásají demokracii veřejného mínění, která proměňuje společenské trendy v zákon. Lid zná to, co elity nikdy nezažily, ani nepochopily, říkají. Brusel je jejich největším nepřítelem. K tomu se přidává xenofobie, nové budování etnické identity a kritika multikulturní společnosti, zejména islámu.

Alpský populismus plný fobií

Nizozemí se jeho tradičně hlásaná tolerance vrátila v podobě vzestupu „protiislámské“ Strany svobody (PVV) Geerta Wilderse, která by se po parlamentních volbách 9. června mohla stát předním politickým uskupením v zemi. V Itálii zakládá Liga Severu Umberta Bossiho svou kampaň na nepřátelství k druhým, nejprve jižním Italům a nyní přistěhovalcům. V krajských volbách 28. března by měla zvítězit ve Venetu a možná v Piemontu, předstihnout stranu premiéra Silvia Berlusconiho, a stát se tak čelní pravicovou stranou na severu země. „Tradiční“ krajní pravice však na Západě už úspěch neslaví. Je to otázka image a právních předpisů. Vzhledem k existenci zákonů proti popírání holocaustu, proti antisemitismu a rasismu vede odkaz na fašistickou minulost v mnoha zemích do slepé uličky. Je pravda, že ve Velké Británii se lokálně uchytila xenofobní British national party (BNP), která získala dva europoslance. V Řecku se neméně rasistická Lidová ortodoxní výzva (LAOS) opírá s patnácti poslanci o opoziční hlasy.

Žádná z těchto stran nemůže být akceptována coby vládní partner. „V západní Evropě, říká Camus, upouštějí dnešní ultrapravicové strany od klasického odkazu k fašismu a meziválečným autoritativním režimům. Tradiční ultrapravicové strany se stávají okrajovou kulturou, spíše rušivým prvkem ve společnosti než skutečnou politickou realitou, tak jako neonacistická strana (NPD) v Německu.“ Camus vytvořil koncept „alpského populismu“ na konci devadesátých let. V té samé době se v Rakousku spojila Svobodná strana Rakouska (FPÖ) Jorga Haidera s konzervativci, ve Švýcarsku vylétla vzhůru Švýcarská národní strana (SVP) Christopha Blochera a v Itálii vstoupila do Berlusconiho vlády Liga Severu. „Tyto tři strany vedou shodný diskurz,“ vysvětluje Camus: „V sousedství Mitteleuropy si alpské srdce pohrává s reminiscencemi na tureckou hrozbu a evokuje fantazma islámu a strašidlo války v Jugoslávii jako příčinu migračního přívalu.

Alpský populismus je prototypem nových populistických pravicových stran v západní Evropě. K tomuto jevu se ještě přidala jedna snadno zneužitelná událost: atentáty z 11. září 2001 a fóbie z islámu, kterou občas vyvolávají. Švýcarsko nedávno v referendu zamítlo výstavbu minaretů. Inspirovalo se přitom „protiminaretním“ nařízením platným v rakouském Vorarlbersku a Korutanech. Rétorika evokující nebezpečí islámu a islámských přistěhovalců je účinná ve Skandinávii, kde Dánská lidová strana (DF) poskytuje od roku 2001 nepostradatelnou parlamentní podporu liberálně-konzervativní vládě. Strana pokroku (FrP) je druhou nejvýznamnější stranou v Norsku. A Švédští demokraté (SD) by se do Parlamentu mohli dostat letos na podzim.