Další napínavý týden ve znamení neutuchajících zvěstí o blížící se žádosti do Bruselu o záchranu španělských bank, jejího dementování ze strany španělské vlády a očekávání auditů, kterými je podmíněna. Tentokrát však nebylo napětí provázeno novými krachy na burze, nýbrž preventivním nárůstem o 8 procent, který předem vykoupil blízké řešení krize španělského finančního ústavu Bankia. A tak se stalo, že v sobotu večer oznámil španělský ministr hospodářství Luis de Guindos, že ministři financí eurozóny, tzv. Eurogroup, do té doby popíranou žádost Španělska o záchranu bank přijali. Takže klid na burze zjevně ohlašoval, že Španělsko se nenachází na okraji propasti, ani na konci tunelu, nýbrž v samotném oku hurikánu.

Fakticky bude Španělsko zachráněno v okamžiku, jakmile projde středem bouře vyvolané krizí eura, těsně předtím, než budou dovršeny řecké volby, které by mohly přivodit rozpad eurozóny. Tento průchod cyklónem otřásl i pozicí španělského premiéra Mariana Rajoye, jehož sláva utrpěla o víkendu trhliny. Jako kdyby chtěl svým počátečním mlčením vyslat dvojznačnou zprávu: je to záchrana (samo o sobě něco negativního), o kterou jsem byl nucen požádat, abych byl v rozporu sám se sebou, ale není to záchrana (ale jakýkoliv jiný eufemismus), jelikož zachrání Španělsko před jistým krachem. Svým mlčením chtěl vlastně říct, že poté, co se dočkalo vytoužené záchrany, si Španělsko může pískat, protože kdyby o ni nepožádalo, dopadlo by mnohem hůř.

Zákrok hodný evropského chirurga

Jak hodnotit záchranu na hranici mlčení a eufemismů? Kulturní válka, kterou vyvolává polarizace Španělska, vyžaduje, aby pokrokové myšlení záchranu odmítalo, zatímco to konzervativní ji opěvovalo. Ale když se snažím odolat pokušení upadnout do tohoto typu manicheismu, musím říct, že navzdory všemu vnímám záchranu jako něco jednoznačně pozitivního. Nejenže představuje menší zlo, jelikož kterákoliv jiná alternativa by měla horší následky, ale kromě toho s sebou nese jasné výhody, které dovolují z nutnosti udělat přednost. První výhodou je samotný charakter selektivní záchrany, která je určena výlučně k rekapitalizaci 30 % španělského finančního systému, tj. jeho prohnilým částem, nakupeným za léta finančních spekulací a živeným klientelistickými sítěmi všech politických stran.

Dobře tedy, tento bankovní nádor bude nyní odstraněn evropským chirurgem, protože španělský to sám nedokáže. Chirurgický zákrok však bude proveden na místě, protože metastáze nenapadly zbytek finančního systému, proto také nebude španělský stát zasahovat.

Dalším kladem je to, že se jedná o relativně jemnou záchranu. Fakt, že bude uskutečněna prostřednictvím španělského Fondu pro restrukturalizaci bank (FROB) namísto státní pokladny, znamená, že nejde o skutečný zásah, jelikož neklade žádné podmínky nebo makroekonomické nároky.

Dovedný návrh řešení, jak se vyhnout německému vetu, který je ale zároveň finančním podvodem, jelikož nakonec zmírní tíhu španělskému dluhu. Takovou lest umožnila dvojznačnost FROBu, obojživelnému organismu, který se na jednu stranu tváří jako veřejná instituce, aby uspokojila Němce (kteří přímou záchranu bank vetovali), a na druhou stranu se řadí mezi ty soukromé, aby mohla vyslat žádost o půjčku do Bruselu (který tak nemusí zachraňovat španělský stát). Tak či onak je to pokrytectví, dvojí hra, která s sebou nese morální riziko. Německá kancléřka Angela Merkelová na ni přesto přistoupila.

Hamletovská otázka

Odtud chytrácký výraz, který nasadil arogantní Rajoy, který tímto fíglem, zdá se, napálil svou nekompromisní kolegyni, poté, co zmírnil její pruskou neoblomnost. A co víc, oháněl se přitom tím, že na velikosti záleží, v tom smyslu, že Španělsko je příliš velké na to, aby ho nechali potopit: pokerové blufování, se kterým se Merkelová neodvážila soupeřit.

To všechno potvrzuje, že Rajoy není Zapatero, jak jsme si doteď mohli myslet. Jeho váhání, pokusy o improvizaci, rozporná tvrzení a absence strategie a programu připomínaly Grouchův axiom: „Toto jsou mé zásady, a jestli se vám nelíbí, mám jiné.“ A i teď, postaven před hamletovskou otázku, jestli dál žádat o záchranu nebo s tím přestat, odpovídá Rajoy svým slavným: „Podle toho, zda…“ Ale na rozdíl od Zapatera, který odešel oškubaný potom, co přišel o všechny sázky v eurovém pokeru, dosáhl dobrý Mariano konečně vítězství – štípl Němcům peněženku. Měl zkrátka jen štěstí?