V roce 1978 jste napsal hru s názvem „Umírám jako země“ pojednávající o zániku národa, který nakonec ztrácí i své jméno a dějiny. Jaké pocity ve vás vyvolává současné dění v Řecku?

Dimítris Dimitriádis: Pocit je to samozřejmě zvláštní. „Umírám jako země“ jsem napsal… před pětatřiceti lety. Země se v té době zbavila diktatury plukovníků, bylo to období plné naděje, příslibů a prosperity. K napsání tohoto textu, který přerostl v jisté podobenství, mě vedla vlastní situace naprosté samoty. Píšu zde o zemi, která umírá, protože nedovede přiznat svůj vlastní konec ani uznat někoho jiného. O zemi, která se cítí být po celé tisíciletí obléhána, která neuznává ty, co nazývá nepřáteli, a nechápe, že právě „nepřítel“ představuje její perspektivu budoucnosti. Pro Řecko je charakteristická určitá stagnace, duševní nehybnost. Lpí na svých zvyklostech jak psychologických, tak sociálních, staví na mrtvé tradici, o jejíž obnovu neusiluje.

Je to nanejvýš závažný problém. Řecko, historická země par excellence, uvízla v soukolí Dějin. Proto jsme se dostali do slepé uličky. Vše, o čem hovoříme, celé ono velké řecké dědictví, jímž se honosíme, ustrnulo v podobě klišé a stereotypů. To není žádnou novinkou – Řecko žije ve světle mrtvé hvězdy už dlouho. To, co jsem cítil před 35 lety, se dnes ještě vyostřilo. „Krize“ se nevyřeší bez skutečného dějinného uvědomění, jemuž předchází poznání, že něco je mrtvé, aby mohlo dojít k novému zrození. Jako ve verších T.S. Eliota: „V mém konci je můj začátek.“ Zbývá tento konec pojmenovat.

Znamená to, že se nejedná ani tak o krizi politickou a ekonomickou, jako především historickou?

Ano, i když nijak nepopírám její hospodářský a politický rozměr. Je třeba znovu a znovu připomínat, že politický systém, v němž v Řecku žijeme a který tu existuje už od dob turecké nadvlády (tedy několik staletí), je naprosto klientelistický. Dřívější velké pozemkové vlastníky nahradily politické strany, které ale mají k lidu stejný vztah. Stát náleží straně a strana využívá státní zdroje k udržování tohoto klientelistického systému.

Říkáte „strana“, ale od konce diktatury v roce 1974 docházelo na řecké politické scéně k proměnám…

Ano, samozřejmě, po pádu plukovníků se zrodila Nová demokracie Konstantina Karamanlise, ale od konce sedmdesátých let vládne v Řecku ve skutečnosti tak řečená socialistická strana Pasok Andrease Papandrea. Tyto dvě velké strany, jedna takzvaně pravicová a druhá levicová, fungovaly stejným způsobem, ale je třeba říct, že Pasok dovedl klientelistický systém až do krajnosti. Doslova zkonfiskoval státní finance včetně veškerých peněz z Evropské unie a peníze státu zmizely v pokladně strany, kde sloužily například k vytváření fiktivních pracovních míst. To vše se stále děje a částečně to vysvětluje, jak jsme se mohli do této katastrofální hospodářské situace dostat. Systém je vyčerpaný, protože mu chybějí zdroje, a tak hluboce prohnilý, že jsme se ocitli v naprosto slepé uličce. Proto říkám, že je země již mrtvá a je třeba to akceptovat. Musíme smést všechno ze stolu a začít znovu. To je ono dějinné uvědomění.

Vyzýváte k hlubokému morálnímu vzepětí. Může ale být váš hlas vyslyšen k situaci, kdy lidé trpí čím dál více materiálně i psychicky? Nebude mít snaha o udržení alespoň minimální životní úrovně navrch nad jinými ohledy?

Je pravda, že běžný život v Řecku se stal takřka nesnesitelným. Ale někdy si i já, který žiju v této každodennosti a musím ji snášet jako ostatní, říkám, že Evropané tepou do Řecka právem. Občas si myslím, že by s námi neměli mít soucit, protože Řekové po pravdě řečeno nesou vinu za to, že žili bezstarostným, lehkovážným životem, který je přiměl přistoupit na všemožné kompromisy.

Často mívám pocit, že v mé zemi zavládla určitá hrubost a vulgárnost. Například tu lze pozorovat jistý druh naprosto děsivého smíchu, který, jak tvrdí mnich z románu Jméno růže od Umberta Eca, deformuje lidskou tvář a zošklivuje ji… Tím nechci říct, že bych chtěl, aby lidé plakali, ale tenhle smích prozrazuje určitou nesnesitelnou bezstarostnost. Když si tedy občas říkám, že by bylo dobře, kdyby Evropa Řecko trochu profackovala, pak je to proto, že se tu opravdu dusíme. Zevnitř vidíme lid, který vskutku trpí a musí snášet důsledky všeobecné zkorumpovanosti, který ale není pouhou obětí. Naši politici jsou obrazem našeho národa. Politováníhodná mentalita, o níž hovořím, je vlastní celé populaci, a ostatně nejen populaci řecké. Našly by se například mnohé paralely s Itálií, Polskem…

Jak tedy této hluboké proměny dosáhnout?

Prozatím je to téměř utopie. V poměrech, v jakých žijeme, se představa nové civilizace jeví jako sen náležející spíše umění než skutečnosti. Vynalézavost byla velkým přínosem umění a literatury. Všechny velké vynálezy počínaje demokracií a tragédií vzešly z přesně vymezené historické skutečnosti, jak na to příznačně poukázal Cornelius Castoriadis. Proto si musíme položit otázku, zda demokracie, jež byla vynalezena v antice, může ještě dnes fungovat.

Možná nadešel čas vynalézt novou formu zřízení… Myslím nabáseň německého spisovatele Güntera Grasse o Řecku s názvem Hanba Evropy, kterou 25. května otiskl deník Süddeutsche Zeitung a která začíná slovy: „Vzdaluješ se zemi, jež byla ti kdysi kolébkou…“ Podle mě je to báseň špatná, respektive povrchní. Jestliže hovoříme o Řecku jako o „kolébce“ naší civilizace, je třeba také říct, že se z kolébky stal hrob. Ale z hrobu může být opět kolébka… Až doposud dokázala humanita prostřednictvím různých katastrof a neštěstí své síly a civilizační modely vždy obnovit. Není žádný důvod si myslet, že by tomu tak nemohlo být i nadále.