Evropskou unií nikdy nebylo tak snadné pohrdat. Navzdory evropským dohodám o bezpečnosti obsadilo Rusko v srpnu 2008 Gruzii odvetou za její nesmyslný útok na hlavní město Jižní Osetie. V listopadu téhož roku si Čína dopřála luxus odložit summit s EU na protest proti setkání Nicolase Sarkozyho s Dalajlámou. O měsíc později po izraelském útoku na Gazu se Evropská unie okamžitě nabídla, že bude financovat rekonstrukci, aniž by po Tel Avivu vůbec žádala nějaké vysvětlení. Během kodaňského summitu o klimatu, který se konal loni v prosinci, se pak Washington a Peking spojily, aby přehlasovaly Evropany a bojkotovaly tak přijetí právně donucovací dohody o snížení emisí. Nato Barack Obama, který se těší větší popularitě v Evropě než ve vlastní zemi, oznámil, že má na práci důležitější věci než účast na summitu EU-USA pod španělským předsednictvím. Korunu tomu všemu nasadila rychlost, s jakou si Evropané pospíšili omluvit se Tripolisu poté, co si Švýcarsko dovolilo zadržet syna Muammara Kaddáfího za kruté zacházení [se služebnictvem].

To vše se odehrává navzdory nevídanému rozšiřování diplomatických služeb. Podle dostupných údajů mají členské státy Evropské unie celkem 2 172 velvyslanectví a 933 konzulátů, k nimž je třeba ještě přičíst 125 delegací Evropské komise. Spojené státy americké mají v porovnání s EU pouze 170 velvyslanectví a 63 konzulátů. K zajištění chodu takového soukolí zaměstnávají ministerstva zahraničních věcí sedmadvacítky a Evropská komise přibližně 110 000 osob, z čehož polovinu tvoří vyslaní státní úředníci (diplomaté a přidělení pracovníci), druhou polovinu pak místní personál pracující pro delegaci. Spojené státy mají přibližně stejný počet diplomatů a přidělených pracovníků (48 000), ale na druhou stranu zaměstnávají pouze 18 000 místních pracovníků.

Každý podnikatel by určil jasnou diagnózu: výdaje Evropanů, kteří mají třináctkrát větší počet velvyslanectví a konzulátů a třikrát větší počet místních zaměstnanců než Spojené státy, jsou ohromné a efektivita jejich práce omezená. A snadno se dá odhadnout, co by doporučil: slučujte se, specializujte se zeměpisně nebo tematicky, vyvarujte se zdvojování, tvořte přidanou hodnotu!

V Bruselu to už několik dní vře poté, co Lady Ashtonová představila svůj plán na zřízení Evropského útvaru pro vnější činnost, který je jednou z inovací, s níž počítala Lisabonská smlouva s cílem zlepšit ucelenost a soudržnost evropské diplomacie. Místo toho, aby každý jednal na svou pěst, jako tomu bylo doposud, se členské státy rozhodly sloučit tři dosavadní odvětví evropské diplomacie: Generální ředitelství Evropské komise pro vnější vztahy, útvary vnější a bezpečnostní politiky, které měl v Radě Evropské unie ještě před několika měsíci v rukou Javier Solana a vysoký počet detašovaných diplomatů z jednotlivých států, kteří budou do tohoto nového útvaru zařazeni.

Teoreticky to dávalo smysl. Když ale nyní nadešla hodina pravdy, vyšlo najevo, že sloučení bude daleko obtížnější, než se předpokládalo. Rada a členské státy nechtějí odevzdávat nástroje řízení krize do rukou Evropské komise, které skrytě vyčítají pomalost a byrokratičnost. Komisi se zase příliš nechce svěřovat do rukou diplomatů značné finanční nástroje, kterými disponuje (k nimž patří i velice žádaná politika rozvojové spolupráce). A Evropský parlament, který vychází ze všech nový smluv jako vítěz, ač se neustále považuje za oběť, by rád využil nových kompetencí v oblasti rozpočtu a ovlivnil uspořádání nového útvaru. Někteří nyní hovoří o „zákopové válce“, záležitost ale tak závažná není. Když pročítáme jednotlivé texty, pochopíme, že Evropané jsou schopni se tak akorát přít o článcích zákona, organizačních schématech a poznámkách pod čarou. A zbytek světa zatím čeká.