Moře řadových domků, některých béžových, dalších z červených cihel, dělá z dálky společnost siluetě hradu z 15. století. Kruhové objezdy u vjezdu do obce Pioz v provincii Guadalajara ležící 55 kilometrů severovýchodně od Madridu lemují výstražné značky: nebezpečná křižovatka, vjezd do obytné zástavby. Kam oko dohlédne, vidíme komplexy nových domků postavených v zápalu stavebního boomu.

Trascastillo, El Bosque del Henares, Valcastillo, Las Suertes, Montealto, La Arboleda, Los Charquillos, Madrebuena. Řada z nich je poloprázdná. Nic, co by nebylo k vidění na mnoha dalších místech Španělska. Pioz je speciální jedině tím, že platí za nejzadluženější španělskou obec. Podle slov jeho starostky Amelie Rodríguezové z Lidové strany Španělska (PP) dosáhl dluh obce, jejíž rozpočet činí 2 miliony eur, závratných 16 milionů.

Uprostřed každodenního víru krize je Pioz malou ukázkou ztroskotání modelu rozvoje, který ve Španělsku dominoval v posledních desetiletích. Obec, která měla v polovině devadesátých let sotva tisíc obyvatel, investovala miliony do výstavby obytných domů pro 25 tisíc obyvatel. Očekávání se nenaplnila a Pioz má dnes 3 800 stálých obyvatel a obří díru ve veřejných financích.

Splacení dluhu potrvá 7 058 let

Ale označení Piozu za nejzadluženější obec z úst samotné starostky se setkalo s nelibostí většiny jejích stálých obyvatel. A nejeden z nich si klade otázku, proč Amelie Rodríguezová tak hbitě ztotožnila Pioz s obcí, kterou před několika dny zmínil tajemník odboru veřejné správy ministerstva financí Antonio Beteta jako obec, které bude splacení dluhu trvat 7 058 (poté, co přijme plán splátek dluhů dodavatelům). Především proto, že Beteta mluvil pouze o „jedné obci v provincii Guadalajara“ a dal si velký pozor, aby žádnou nejmenoval.

„Ani já jsem neřekla, že jde o tuto obec. Jen, že by mohlo jít,“ vysvětluje starostka Piozu, když s vážnou tváří přijímá novinářku, protože jak sama říká, má už dost rozhovorů a k tomu plné ruce práce. Amelii Rodríguezové je 45 let, má tmavě černé, na krátko ostříhané vlasy, na sobě má tmavé kalhoty a růžovou halenku a zdá se, že si je jasně vědoma toho, jaký rozruch její prohlášení vyvolalo. „Souhlasím s tím, že to pro obec není dobré, ale co mám dělat? Mlčet?“ To očividně není Rodríguezové styl. V krajské politice působí přes dvacet let a v červenci loňského roku, nedlouho po svém zvolení starostkou, obeslala všechny orgány veřejné správy oběžníkem, ve kterém popisovala žalostný stav místních veřejných financí.

Buď corrida, nebo vytápění škol

„To všechno jsou faktury,“ ukazuje na bílé složky kupící se na polici v její kanceláři. Dluhy ve výši stovek tisíců eur za dodávky a údržbu, veřejné osvětlení, poradenství v oblasti urbanismu, úklid škol nebo za obecní bazén. V případě bazénu bylo podle Rodríguezové uhrazeno pouze 300 tisíc eur, celková dlužná částka společně s úroky přitom přesahuje milion eur. „V takové situaci jsem byla letos nucena zrušit býčí zápasy, protože jsem se musela rozhodnout mezi nimi a vytápěním škol během zimy,“ říká starostka a přitom trvá na tom, že její prohlášení nemá politický podtext. „Nezáleží na tom, jestli byli u vlády socialisté (PSOE) nebo lidovci (PP). Záleží na tom, jestli měli všech pět pohromadě,“ dodává a zcela zřejmě naráží na svého předchůdce ve funkci starosty Emilia Rincóna.

Rincón, v roce 1999 radní za Regionalistickou stranu Guadalajary (Partido Regionalista de Guadalajara), vykonával funkci starosty až do posledních voleb v roce 2011, nejprve jako nezávislý, později za PSOE. Své působení v úřadě proti „lžím“ své následovnice rozhodně brání. Na úvod snižuje dluh na polovinu. „Ve schváleném plánu na ekonomická opatření byla řeč o 5,4 milionech eur, rovnajících se 80 % dluhu, který tím pádem činí 8 a nikoliv 16 milionů eur.“ Bývalý starosta, který pracoval ve stavebnictví a dnes je nezaměstnaný, je jedním ze dvou socialistických radních Piozu po rozštěpení strany a vzniku uskupení Občané pro změnu (CuC), které získalo čtyři křesla v radě a společně s ním se postavilo k této otázce čelem. „Paní starostka mluví o fakturách, ale neukáže je. Už rok chceme mluvit s inspekčním orgánem, ale zatím se nám to nepodařilo,“ říká po telefonu mluvčí uskupení CuC v obecní radě Vladimiro Pastor.

Každé 3-4 roky se počet obyvatel zdvojnásoboval

Podstatná část dluhu obce pochází z čističky vody, která byla postavena po schválení urbanistického plánu v roce 2003 a jejíž realizaci, pohybující se kolem 5,5 miliónů eur, se chystala proplatit odstupující krajská vláda. Proč nedošlo k rozfázování projektu? Zdálo se, že je ideální čas pro výstavbu. „Od konce devadesátých let se každé tři nebo čtyři roky zdvojnásoboval seznam obyvatel,“ říká Pastor. A sdružení si mnulo ruce. „Měli jsme v plánu postavit kolem 7 tisíc domů s cílem vytvořit bydlení pro 25 tisíc obyvatel,“ vysvětluje devětačtyřicetiletý Rincón v baru Los Cazadores, kde pracuje jeho příbuzný. „Přijížděli lidé z Madridu a z Corredoru del Henares a kupovali si tu byty. Mohli jsme mít přinejmenším 10 tisíc stálých obyvatel.“

Urbanistický plán s sebou nesl nutnost výstavby infrastruktury: čističku, sběrače odpadních vod, osvětlení. „Investice ve výši 12 milionů eur, z níž bylo zaplaceno 8 milionů,“ říká Rincón. K tomu se přidal bazén, kulturní centrum, zdravotnické centrum, tedy zařízení nezbytná pro obytnou zónu s 25 tisíci obyvateli. Ale v roce 2007 se náhle otočil vítr. „Firmy pozastavily práce, jakmile viděly, že nedostanou zaplaceno za první fázi výstavby,“ vzpomíná bývalý starosta. A všechny projekty splaskly.

„Ale obec z toho profitovala. Má bazén, zdravotnické centrum, které dříve vypadalo bídně, kulturní centrum, jehož součást tvoří knihovna a bezvadná konferenční místnost.“ To jsou slova Emilia Varely, majitele pekárny v centru města a obyvatele jedné z opuštěných piozských zástaveb. Celý spor ho zaráží. A to i přesto, že knihovna je už několik měsíců zavřená a zdravotnické centrum funguje jen dopoledne. V akutních případech se musí jet do sousední obce Chiloeches. Probíhají tu aktivity kulturního centra Cervantes, které podle Varely slouží jako společenské pojítko v obci, kde většina obyvatel pochází odjinud. I když se nejedná o zmíněných 25 tisíc obyvatel, nýbrž jen o jejich nepatrný zlomek, jemuž se nad hlavou vznáší dluh.