Maďarsko: levice už nedýchá

V Maďarsku jsou volby adrenalinovým „národním sportem“. Lidé se sejdou s nakoupenými basami piva u televize a až do noci sledují a komentují volební průběh v jednotlivých župách se stejným zaujetím, jako by šlo o mistrovství Evropy ve fotbale. Porážka socialistické strany je po osmiletém vládnutí podle všeho nevyhnutelná.

Politické naladění voličů se dostalo do varu již během posledních dvou let, kdy se téměř každý měsíc konal buď pogrom, jehož obětí byly romské rodiny, nebo výbuch poslaneckého auta či fyzický útok na někoho z poslanců (je to ilustrace vstupu Maďarských gard do domácího politického prostředí a ultranacionalistického hnutí Jobbik do Evropského parlamentu). Důležitý zřejmě bude poměr hlasů mezi největší opoziční stranou Fidesz a radikální pravicí.

Levice nyní spíš už jen žadoní o hlasy, argumentuje fašistickou hrozbou, s holýma rukama a prázdnými kapsami se rozčiluje, proč publikum nedoceňuje evropanství socialistů a liberálů. I budoucí vítězové však budou muset počítat s tím, že kvůli astronomickému zadlužení státní pokladny si nebudou moci vyskakovat. Ale ať zvítězí kdokoliv: na ty dva volební večery, kdy se bude vysílat celonoční sčítání hlasů a postupné zveřejňování výsledků, se už nyní chladí basy piv.

ATTILA PATÓ je editor a učitel filozofie přednáší na Univerzitě Pardubice a na University of New York v Praze

Rakousko: Německá ovčačka

Mladý modrooký šéf rakouských Svobodných Heinz-Christian Strache, který převzal štafetu prvního pravicového populisty země po zemřelém Jörgu Haiderovi, má v rukávu výhodnou nabídku. Do voleb spolkového prezidenta 25. dubna, které jsou samy o sobě nepříliš významné, posílá vlastní kandidátku. Barbara Rosenkranzová je jednou velkou provokací: pochází z pravicově nacionalistického prostředí. Jako své povolání uvedla „žena v domácnosti » proto, že porodila deset dětí, slyšících na jména oblíbená v teutonských kruzích. Její protievropského smýšlení jí ve volebním boji zajistí přízeň největšího bulvárního deníku Kronen Zeitung. Němčící matka jako vyzyvatelka prezidenta Heinze Fischera ? Politické vody na ostrově, který už dávno není blažený, jsou čím dál mělčí.

BARBARA TÓTH je spisovatelka a novinářka, pracuje v rakouském časopise Falter

Česká republika: Konec pýchy české aneb Fico Ante Portas

Dvě nejvýraznější postavy moderní české politiky, Václav Havel a Václav Klaus, svým charismatem dlouhou dobu maskovaly skutečný stav české společnosti. Tu masku strhává až populista a šéf socialistů Jiří Paroubek, (budoucí vítěz květnových voleb) . Národní elita si možná bude muset konečně přiznat, že snění o svobodném Západě bylo jen sněním, které s nimi většina národa nesdílí.

Po volbách zdejší modernisté konečně pohlédnou pravdě do tváře: většina nesdílí jejich názor na míru spolupráce se Západem jako celkem, nechce americký radar, nechce posílat vojáky do Afghánistánu, nejraději by peníze na tanky a stíhačky projedla v závodních kantýnách. Majorita si nechce sama šetřit na stará kolena. Nechce si připlácet v lékárně ani u doktora. Cítí se obětí, o kterou se má vrchnost postarat. Tento hluboce zakořeněný etatismus dlouhé roky zakrývala až radikálně prozápadní politika Václava Havla i liberální promluvy premiéra Václava Klause. Zdejší veřejnost dlouho neměla nikoho, kdo by její zamilovanost do velkého státu artikuloval. Je samozřejmě možné, že příběh O hodném caru, jenž se postará o bábušky i medaile se nepodaří místním populistům voličstvu prodat. Bojím se však, že jsme ficovskému Slovensku mnohem blíže, než jsme si byli dvacet let ochotni přiznat.

PETR KAMBERSKÝ *******redaktor a komentátor Lidových novin.*******

Slovensko: Dopadne to asi jako ve Vancouveru

Na Slovensku by mohly být červnové parlamentní volby jarní nadějí. Volby vyhraje s přehledem populista Robert Fico, který bude muset najít koaliční partnery. Do parlamentu se nejspíš nedostane slábnoucí nacionalistická HZDS Vladimíra Mečiara, a naopak pětiprocentní práh překročí nová, ambiciózní strana Sloboda a solidarita (SaS) a dvě maďarské strany. Slovenskou politiku čeká „vancouverský scénář“: obava z nejhoršího, doufání v nečekaný úspěch a nakonec výsledek, z nějž se sice oficiálně těšíme, ale zároveň nedokážeme zakrýt zklamání.

JURAJ KUŠNIERIK je zástupcem šéfredaktora slovenského časopisu Týžden

Polsko: Prezident bude malý – a kancléř velký

Za rok může premiér Donald Tusk ve svých rukou soustředit tolik moci, jako neměl dosud žádný polský politik po roce 1989. Koho dnes zajímá, jak se jmenuje například německý prezident? – A podobně tomu bude v Polsku, pokud šéf vládnoucí Občanské platformy uskuteční svůj plán. Prezidentské volby letos na podzim jsou v něm pouze jednou z plánovaných etap. Tuskův projekt zraje od roku 2007, kdy Občanská platforma vyhrála parlamentní volby. Od té doby svádí premiér neustálé boje s prezidentem Lechem Kaczyńským, jemuž dnešní ústava dovoluje paralyzovat práci vlády. Po trapných tahanicích došel Tusk k závěru, že se musí rozhodnout. Buď se stane prezidentem sám, nebo omezí jeho pravomoci. Když před několika týdny ohlásil, že se stahuje z prezidentských voleb, bylo jasné, že si vybral druhou možnost. Průzkumy předpovídají Občanské platformě 43% podporu a to znamená, že by měla sílu měnit ústavu. A udělá to bez ohledu na to, zda příštím prezidentem zůstane i nadále Lech Kaczyński (což není vyloučeno), nebo jím bude kandidát Platformy. O stranickou nominaci se ucházejí ministr zahraničí Radosław Sikorski a předseda Sejmu Bronisław Komorowski. Ostatně všichni tři mají podobné pohledy na většinu témat: na roli Polska v EU a NATO (posílit), na přijetí eura (ano, ale beze spěchu), na vztah k Rusku (nechuť), na lustrace (ano, lustrovat), na „dekomunizaci“ (dekomunizovat), na katolickou církev (chránit), na potraty (víceméně zakázat), na gaye (jací gayové?).

ALEKSANDER KACZOROWSKI je novinář a bohemista, je zástupcem šéfredaktora polského Newsweeku