V roce 1990 připomínala švédská ekonomika malý zázrak: schodek státního rozpočtu dosáhl jen 4 % HDP. Potom se však situace začala vyvíjet nečekaným směrem a stav veřejných financí se během následujících tří let prudce zhoršil. V roce 1993 mělo Švédsko již 13% deficit. V žádné ze zemí eurozóny, které se v současnosti potýkají s krizí, nezeje státní pokladna takovou prázdnotou.

Pochopení podstaty švédské krize nám usnadní analýzu turbulencí, kterými Evropa v současné době prochází. Mnoho tehdejších odborníků se domnívalo, že se země ocitla v koncích kvůli svému příliš štědrému sociálnímu systému. Mýlili se. I když není pochyb, že systém zoufale potřeboval reformy a větší prostor pro konkurenci.

Pravdou však je, že stejně jako dnes krizí zmítané země eurozóny, i Švédsko zažilo hlubokou finanční krizi. V druhé polovině 80. let se půjčky rozdávaly zcela bez rozmyslu a na trhu s nemovitostmi se vytvořila bublina. Ta po několika letech splaskla a banky se ocitly ve velice svízelné situaci.

Dluh se pouze přemístil

Ekonom Tson Söderström patřil před touto krizí k těm, kdo poukazovali na nedostatky sociálního státu a věřili, že na ekonomiku je nutné uplatňovat přísná pravidla, jakými jsou kontrola inflace, vyrovnaný rozpočet a pevné úrokové sazby. Vír krize, ve kterém se ale země v 90. letech octla, ho donutila názor změnit. Söderström se vydal do Finska, které se tehdy nacházelo v podobné finanční situaci jako Švédsko, aby zde vypracoval srovnávací studii pro finskou centrální banku.

Čím dále však švédskou a finskou situaci studoval, tím jasnější mu bylo, že tradiční analýzou k relevantním výsledkům nedojde. Zejména díky četbě klasické ekonomické studie Irvinga Fishera Dluhová a deflační teorie velkých krizí z roku 1933 pochopil, že švédská pohroma je výsledkem krachu trhu s nemovitostmi a bankovní krize, kterou tento krach způsobil. Na jejím začátku nestál příliš zadlužený stát, ale dluhy domácností a firem, které byly nuceny, poté, co bublina praskla, dát si svá konta do pořádku. Během několika let proto masivně střádaly, což vyvolalo prudký pokles investic a spotřeby. Poptávka se snížila na minimum. A právě tento typ bolestivého zbavování se dluhů teď čeká několik zemí eurozóny. Söderström pochopil, že švédský rozpočtový schodek nebyl výsledkem nezodpovědnosti politických lídrů, ale odtučňovací kúry naordinované soukromému sektoru. Dluh totiž ve skutečnosti nevzrostl, pouze se přemístil ze soukromého sektoru do státního a byl tak určitým způsobem kolektivizován.

Zadlužování nebylo příčinou, ale symptomem

Exponenciální křivka státního zadlužování proto nebyla příčinou krize, ale jedním ze symptomů. A kdyby se země během přechodného období nesrovnala s významným rozpočtovým schodkem, byla by recese ještě horší – došlo by k ještě mnohem radikálnějšímu poklesu zaměstnanosti a výroby.

Právě to se také odehrálo ve Finsku, kde se vláda pokusila vyrovnat rozpočet rychleji než její švédské protějšky a byla za to často chválena ze strany MMF. Výsledkem však bylo, že země se hlouběji ponořila do hospodářské krize. Švédsko naopak na ozdravení veřejných financí čekalo až do poloviny 90. let. Otázka přílišného zadlužení soukromého sektoru pak byla vyřešená a ekonomika se začala zotavovat, z velké části i díky silné devalvaci švédské koruny, z čehož mohli těžit místní vývozci.

I v zemích jako Španělsko či Irsko byly veřejné finance před krizí v dobrém stavu. Obě země se po vzoru švédského počínání v 90. letech měly se svým rozpočtovým schodkem na přechodnou dobu smířit, místo toho aby zaváděly šílená úsporná opatření, která hospodářský propad pouze uspíšila. Jejich situace je nyní ještě komplikovanější, jelikož nemají možnost devalvovat vlastní měnu a na trzích si půjčují jen s velkými obtížemi. Jedině evropské či mezinárodní řešení by jim mohlo umožnit získat čerstvé finanční prostředky ke stabilizaci bankovního systému (ručení vkladů a rekapitalizaci). Napřed však musí pochopit, v čem vězí skutečný problém.