Vyberte si jazyk
Kousek po proudu od slavného mostu na Drině, který nechal vybudovat Mehmed Paša Sokolović ve Višegradu [v 16. století], vyrůstá nové město, rovněž celé z kamene. Slavný režisér Emir Kusturica, ověnčen slávou dvojnásobného držitele ocenění na festivalu v Cannes a podporován místními politiky, na čemž staví svou soukromou válku proti globalizaci, zde buduje Andrićgrad [Andrićovo město] na počest jugoslávského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961) Ivo Andriće.
Andrić, původem bosenský Chorvat a autor Mostu na Drině, žil dlouhá léta v Bělehradu a jako jazyk si pro svá největší díla zvolil srbštinu. Andrićgrad by bohužel mohl oživit několik desítek let staré spory o tom, komu Andrić vlastně patří, a ještě více zahýbat temnou minulostí regionu. Práce započaly loni 28. června, v den oslav Vidovdanu [„Vítův den“, pravoslavný svátek], jímž se připomíná výročí bitvy mezi srbským knížetem Lazarem a Turky na Kosově poli v roce 1389.
Andrić se musí obracet v hrobě, zatímco se jej slavný filmař chystá zazdít do nového města, které staví na kraji Višegradu. Díky padesátce budov se Republika srbská dostane k velké radosti jejího premiéra Milorada Dodika a štědrých mecenášů na Nobelovu mapu světa.
Manipulace kulturních a historických hodnot
Andrićgrad „bude šířit ducha Republiky srbské, kterou Andrićovo literární dílo předznamenalo,“ ujišťuje Kusturica. Vida, tak Andrić prý zvěstoval Republiku srbskou! Andrić, garant Republiky srbské!
Projekt Andrićgrad je konstruován jako místo setkání mezi Byzancí, renesancí a otomanskou civilizací. Podle historičky umění a členky státní komise na ochranu kulturního a historického dědictví Bosny a Hercegoviny Ljiljany Ševoové je však jen výsledkem nešťastného střetu mdlé představivosti a chabé znalosti minulosti, a nutně vede k manipulaci kulturních a historických hodnot.
Bosňáci považují Andrićgrad za „konečnou fázi genocidy spáchané ve Višegradu [v r. 1992]“. Srbové se zase pokoušejí o jistý literární a urbanistický hegemonismus.
Když si něco Kusta vezme do hlavy...
Jakmile si ale Kusta vezme něco do hlavy, musí to uskutečnit. Kdo by řekl „ne“ velkému srbskému vlastenci a obránci Kosova? Někdejší vláda Vojislava Koštunici mu darem věnovala idylický pozemek a financovala výstavbu Drvengradu [„Dřevěného města“, vesničky, kterou nechal filmař postavit pro svůj snímek Život je zázrak], který Kusturica odkázal svému synu Jankovi, „aby mohl vyrůstat v prostředí na hony vzdáleném pravidlům křiklavého kapitalistického světa“.
Kusturica ale narazil na tvrdohlavější, než byl on sám. Srbové z Hercegoviny mu odmítli poskytnout „autentické kamenivo“, které chtěl použít na stavbu budov v Andrićgradu. Filmař se tedy rozhodl, že několik starých domů v regionu Trebinje zbourá, aby potřebný kámen získal. Poté, co zničil několik opuštěných budov a chlévů, začal Kusturica demolovat rakousko-uherskou pevnost Petrinja.
To už se ale Hercegovinci vzbouřili. Nevděčníci zapomněli na to, že jim Kusturica slíbil založení Balkánského filmového centra. Prostě takového Hollywoodu v Trebinje. Režisér popuzený nečekanou neposlušností svých krajanů od projektu po vyhrocené polemice nakonec upustil. Na Hercegovince nicméně seslal klatbu: „Jen ať se dál kochají rakousko-uherským symbolem války a vraždou dvou milionů Srbů“.
Krásnější a starobylejší
Kusturica, zklamaný jejich bojem za obyčejnou pevnůstku, která ani nefiguruje na seznamu historických památek, obvinil Hercegovince z toho, že „chtějí zachovávat symbol okupace“. Okupace? Ta je přece v těchto končinách jednou ze vzácných konstant. Kdybychom logiku angažovaného režiséra sledovali do puntíku, tak proč nerozbořit pevnost Kalemegdan v Bělehradě, věž Ćele kula v Niši [věž s lebkami postavená Turky po povstání Srbů v roce 1804], [historickou čtvrť Sarajeva] Baščaršija nebo rakousko-uherskou pivnici v Sarajevu? Anebo třeba katedrálu v Záhřebu?
Připomíná mi to „největšího urbanistu“ jugoslávského prostoru v době války, bývalého starostu Trebinje Božidara Vučureviće, který během bombardování Dubrovníku [v r. 1991] sliboval „Dubrovník ještě krásnější a starobylejší“. Zdá se, že se Kusturica chystá vybudovat „Andrićgrad ještě krásnější a starobylejší“ z kamene pevnůstky víc než 130 let staré. Bravo! Mohl bych Kusturicovi, bdícímu nad multikulturalismem svého nového totemu, navrhnout, aby na stavbu Andrićgradu použil kámen z Kalemegdanu. Andrić měl Bělehrad rád. Kalemegdan v sobě uchovává vzpomínku na Otomany a Rakousko-Uhersko.
