U příležitosti evropského summitu ve dnech 28.-29. června poukázal řecký ekonom Janis Varufakis na krátkozrakost a umíněnost politických řešení, jimiž chtějí vlády EU zachránit jednotnou měnu, a vyjádřil svůj údiv nad chaotickou změtí úmyslů a rozhodnutí: nad takřka mesiášským očekáváním zázračného řešení provázeným neschopností politických představitelů jednat, mentální leností ekonomů a ohromující absencí leadershipu.

Opět stojíme před summitem označovaným za klíčový. Byla doba před ním a po něm. Budeme tam rozhodovat o důležitých věcech, jinak ztroskotáme. Někteří počítají minuty: euro nepřežije déle než tři měsíce, říkají, přičemž si zřejmě myslí, že hodiny stojí. Už několik let se jeho šance na přežití stále odhaduje na tři měsíce.

To také vedlo Janise Varufakise ke dvěma historickým srovnáním, jednomu hrůznějšímu než druhému. První odkazuje ke krizi z roku 1929 a prezidentu Herbertu Hooverovi, který prosazoval stejnou medicínu, jaká se doporučuje dnes: radikální snížení veřejných výdajů, snížení mezd a kupní síly. To vše ve chvíli, kdy americká ekonomika implodovala. Důsledkem byla chudoba, hněv Američanů a pro Evropu konec demokracie.

Změna kurzu by ušetřila spoustu peněz

Srovnání s válkou ve Vietnamu v letech 1960-1970 není o nic méně znepokojivé. Představitelé Pentagonu si už byli jisti porážkou. Nadále ale na Vietnam zuřivě vrhali bomby, protože se nedokázali dohodnout na tom, jakými prostředky tento typ akce, očividně katastrofický, zastavit. Uznáním vlastních chyb a změnou kurzu by zachránili tisíce amerických životů a statisíce vietnamských životů a ušetřili spoustu peněz. Historik Marc Bloch označil podobné debakly za „podivné“. V roce 1940 chyběly politicko-vojenským štábům širší rozhled a silné vedení, zatímco se na pozadí hroutila společnost i vládnoucí třídy. Stejný nedostatek vůle projevují i ti, kdo dnes stojí v čele Evropy. Krize bank a státního dluhu není ozbrojenou válkou, ale některé reflexy jsou stejné. A ubohý běžný občan ztrácí hlavu a ničemu nerozumí.

Summity dvojky, čtyřky, sedmnáctky či sedmadvacítky následují už řadu měsíců jeden po druhém. A každý je označován za rozhodující. Už řadu měsíců se na politické scéně střídají osobnosti deklarující neotřesitelná rozhodnutí. Německá kancléřka Angela Merkelová a její ministr financí Wolfgang Schäuble vejdou do zasedací místnosti Evropské rady, usednou na svá místa a pronesou: „Není to možné. Ať si každý napřed uklidí na vlastním dvorku, než začneme mluvit o solidaritě.“ Na jihoevropské periferii se zase vždycky najde někdo, který místo toho, aby vedl seriózní jednání, úpěnlivě volá: „Tak nám přece trochu pomozte, my se tady topíme!“ Je to jako zadrhnutá gramofonová deska. Zasednou ke stolu a jen se opakují a opakují, podobně jako generálové, kteří zasypávali Vietnam bombami v naději, že válka, stejně jako trhy, zajde na vyčerpání a sama se zklidní.

V Evropě se pravda něco děje. Díky nátlaku sociálních demokratů a zelených najednou německá liberálně-konzervativní vláda přiznává, že je třeba pro růst něco udělat. Stejně zbytečná slova, jako když generálové za války volali „Mír!“ Angela Merkelová, François Hollande, Mario Monti a Mariano Rajoy se v Římě na schůzce čtyřky rozhodli mobilizovat 130 miliard eur. Částka je to pěkná, ale sporadická, protože tou samou dobou byl odmítnut návrh na navýšení společného evropského rozpočtu. Nakonec padlo i rozhodnutí nebrat ohled na anglickou a švédskou zdrženlivost a schválit daň z finančních transakcí, která by do eurozóny vnesla závan čerstvého vzduchu.

Udělali jsme kroky kupředu, ujišťovaly vlády, ale to zásadní chybí: stále nemůžeme vydávat eurobondy a Berlín nad návrhem částečného odpisu státních dluhů, který v listopadu předložila německá rada ekonomických expertů, stále váhá. „Je potřeba učinit skok směrem k federalismu,“ začíná se proslýchat, ale i těmto slovům, podobně jako „růstu“ a „míru“, hrozí, že budou zbavena smyslu. Nakonec zbývá jen německé dogma uklizeného domu a spolu s ním nová kontrolní pravomoc nad státními rozpočty svěřená bruselské Komisi. Ovšem tato pravomoc techniků cenzurovat a trestat je prapodivná. Není to pravomoc, která zavádí rozpočtové politiky, disponuje vlastními zdroji a je demokraticky vyvážená.

Na federalismus je připraven málokdo

Faktem je, že opatření nepostačují, protože problém není technického, ale politického rázu. Zvykli jsme si kriminalizovat trhy, tvrdit, že Evropa nesmí záviset na jejich krátkozrakosti. Ale posloucháme my je vůbec? Jsou nepředvídatelné, ale nedůvěřivé k našim léčebným kúrám, což znamená, že se za jejich otázkami skrývá něco jiného: „Opravdu chcete euro zachránit?“ „Doopravdy usilujete o politickou unii, po které stále hlasitě voláte, ale pro kterou pořád nic neděláte?“

Podobají-li se trhy smečce předrážděných psů, pak je to proto, že z Evropy a Německa cítí, že se nechtějí chopit moci a dávají přednost světové netečnosti. Uklidní se teprve, až dostanou přesný harmonogram (je důležité předložit kalendář), tj. plán předpokládající zřízení evropské pokladny, důvěryhodný evropský rozpočet, kontrolu Evropského parlamentu, centrální banku po vzoru amerického Fedu a jednotnou zahraniční politiku. Ke štěkání mají důvod. Protože tentokrát tu nemáme poválečnou Ameriku, která Evropany tlačila k federaci. Obama žádá po Evropě jen mini opatření, žádný velký společný projekt.

Těch, kdo jsou na posun k federalismu, který tolik potřebujeme, připraveni, není mnoho. François Hollande tvrdí, že politická unie prosazovaná Berlínem je přijatelná pouze tehdy, bude-li ji provázet solidarita, a to okamžitá. Angela Merkelová solidaritu nevylučuje, ale nejprve požaduje politickou unii. Jeden z nich tedy blafuje. Připomíná to scénu z filmu Rebel bez příčiny, kde dva mladí lidé řídí svá auta do propasti. První, kdo z auta vyskočí, bude považován za zbabělce. Pokud oba vydrží, skončí v rokli. Je to tragická hra upomínající na starou vyrovnanost národních mocností, která uvrhla kontinent do trosek. Evropská unie vznikla proto, aby tento závod smrti ukončila.