Nejsilnějším esem zastánců evropského projektu je obvykle tvrzení, že nacionalismus vede k válce, zatímco budování evropského společenství k míru. Proto nám všechny ztráty, které jsme kvůli Bruselu utrpěli v oblasti demokracie, suverenity a transparentnosti, nakonec vynahradí ušlechtilý cíl: mír v Evropě. Tento předpoklad je však založen na omylu. Války nezpůsobuje nacionalismus, ale ambice vybudovat evropské impérium. Vyvolává je snaha upnout národy za každou cenu do společné svěrací kazajky. Jednoduše řečeno, války způsobuje evropský projekt samotný.

Na budování evropského impéria byl založen fašismus i nacismus. Již v roce 1933 vyjádřil Mussolini názor, že Evropa by mohla znovu získat vliv na světové dění, kdyby se jí podařilo dosáhnout určitého stupně politické jednoty. Také norský politik a německý kolaborant Vidkun Quisling se domníval, že musíme vytvořit Evropu, která neprolévá vlastní krev ve vražedných konfliktech, ale představuje jednolitou sílu. A Joseph Goebbels 11. září 1940 prohlásil: „Jsem si jist, že za padesát let se už o jednotlivých zemích mluvit nebude.“

V rozhovoru s finským ministrem zahraničních věcí 28. listopadu 1941 se Adolf Hitler vyjádřil v tom smyslu, že evropské země zcela očividně patří k sobě, jako členové jedné velké rodiny. Ve své významné studii Národy a státy (1977) dochází oxfordský historik Hugh Seton-Watson k závěru, že Hitlerovy záměry se netýkaly pouze toho, co bychom dnes nazvali německým nacionalismem. Jeho cílem bylo podmanit si celou Evropu i široké území kolem ní. Mussolini sám pak chtěl založit nové římské impérium kolem Středozemního moře a Japonci si přáli vytvořit rozsáhlou oblast hospodářské spolupráce ve východní Asii.

Ani německý rasismus nebyl výrazem nacionalismu, naopak. Pojem rasy přesahuje hranice národů a států a racistická teorie je proto principiálně mezinárodní, nikoliv národní doktrínou. Je pozoruhodné, že Robert Schuman, jeden ze zakladatelů evropského projektu, byl až do 17. července 1940 státním tajemníkem vichystického režimu, který kolaboroval s Němci. Jako poslanec za Lotrinsko v roce 1938 aktivně podporoval mnichovskou dohodu, a částečně tak Hitlerovi umožnil obsadit část Československa. V téže době také volal po upevnění vazeb mezi Mussolinim a Hitlerem. Schuman byl 10. července 1940 jedním z poslanců, kteří podpořili převzetí moci generálem Pétainem. Jiný ze zakladatelů Unie, Jean Monnet, byl mezitím v Londýně, kde se snažil zabránit vysílání de Gaullova každodenního rozhlasového zpravodajství, což se mu 20. a 21. června 1940 podařilo.

Nacionalismus je obviňován z rozpoutání nejen druhé světové války, ale i té první. Avšak i během první světové války bylo cílem Německa přiřadit neněmecké regiony ke svému impériu. Válka navíc začala výbuchem soudku prachu, který představovalo mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko. Tento předchůdce Evropské unie odmítal uznat nezávislost bosenských Srbů, což vedlo skupinu „mladých Bosňáků“ k provedení atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v červnu roku 1914. Útisk ze strany centralizujícího režimu vždy vyvolává napětí. Jedním z hlavních poučení, která byla z první světové války vyvozena, byl proto princip „národního sebeurčení“ propagovaný především americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. Tento princip vyžaduje úctu k jednotlivým národům namísto toho, abychom se je snažili rozptýlit či integrovat do většího celku.

Zajdeme-li ještě dál do historie, znovu vidíme, že k válkám vedl nikoliv nacionalismus ale imperialismus a touha po evropském sjednocení. Vezměme si příklad těch napoleonských. Napoleon se pokoušel Evropu zbudovat, pro její vlastní dobro, na stejném principu: evropském zákoníku, nejvyšším evropském soudním dvoře, společné měně, jednotném systému měr, stejných zákonech atd. Očekával, že Evropa se rychle stane jediným národem.

Myšlenka, že nacionalismus vede k válkám a evropské sjednocení k míru, je proto mylná. Evropa si navíc v posledních padesáti letech míru mnoho neužila. Během většiny tohoto období byly evropské země zapojeny do boje na život a na smrt proti Sovětskému svazu, jehož existence samotná byla výsledkem jiné proti-národní filozofie – komunismu. Jak hlásá Komunistický manifest, dělníci nemají vlast.

Jak se proto dalo čekat, i dnešní pokus Evropu politicky sjednotit vyvolává silná napětí. V téměř všech evropských zemích vidíme sílící vliv stran stojících mimo politický establishment. Mezi Severem a Jihem roste vzájemná nedůvěra. Ani v tomto případě není zdrojem nacionalismus, ale evropský projekt samotný. Musíme se proto přeorientovat směrem k Evropě jiné než je dnešní EU.

K Evropě bez centralizujícího režimu – k Evropě národních států, které mezi sebou spolupracují, ale nemají strach ze vzájemných národních rozdílů. Jednotlivým zemím je třeba vrátit dohled nad jejich národními hranicemi tak, aby mohly samy rozhodovat o tom, komu dovolí na své území vstoupit, a byly schopny kontrolovat kriminalitu a imigraci. Eurozónu je nutné rozpustit, aby státy mohly v oblasti měnové politiky znovu dýchat a rozhodovat o svých úrokových sazbách podle vlastní hospodářské situace. Harmonizaci, která stírá vzájemné rozdíly, je nutno demontovat.

Nacionalismus není zdrojem konfliktu, ale silou umožňující demokracii. Bez této sjednocující síly nemůže parlament docházet k legitimním rozhodnutím. Belgický příklad nám mimo jiné ukazuje, že nedostatek národního sjednocení činí každodenní správu země neobyčejně obtížnou. Panický strach z nacionalismu s sebou nese nebezpečí, že vybudujeme bruselské impérium, které bude jednotlivé národy utiskovat. Je čas přestat útočit na národní stát.