Nedávný evropský summit byl horkým sporem o to, kdo a na jakých principech by měl nést odpovědnost za záchranu společné měny. Tato odpovědnost se dnes měří v miliardách eur, což vysvětluje, proč diskuze o růstovém paktu, finanční pomoci bankám a uvolňování korzetu úsporných opatření byla ve skutečnosti sporem o tom, jak hluboko budou muset bohatí Němci sáhnout do kapes.

Ale v celé záležitosti nejde jen o peníze. Sázka je vyšší a týká se evropského DNA: jak zachránit EU před hospodářskou depresí a politickou dezintegrací, a nenarušit při tom základy demokracie? Po dvou letech krize je zřejmé, že za chorobu nejsou odpovědní jen dnes stigmatizovaní Řekové a Španělé, ale že za ni může především vadná konstrukce hospodářské a měnové unie.

Za prvé má EU společnou měnu, nikoliv však společnou finanční politiku. Členské státy samy rozhodují o svých rozpočtech, daních a půjčkách. Tento problém neřeší ani reformy na podporu koordinace (jako je „six-pack“ nebo rozpočtová dohoda), ani rozhodnutí přijatá na bruselském summitu. Za druhé je tu deficit evropského politického prostoru. O důležitých věcech se rozhoduje na evropské úrovni, ale diskuze o skutečné politice se vedou mezi politickými stranami, voliči a médii jednotlivých členských států.

Politikům pozvolna začalo svítat, že stávající integrační model zastaral. Politika drobných kroků, jako zrušení celních bariér, sjednocení trhů, zavedení společných předpisů a koordinace politik za účelem „stále užší unie“, nedokáže zalepit praskliny, které se objevily v základech společné Evropy.

Technokratický federalismus

„Více Evropy,“ říkají politici. Ale zatímco tím jedni myslí více německých peněz na záchranu španělských bank potýkajících se s finančními problémy nebo podporu chatrných veřejných financí zemí, jako je Itálie nebo Řecko, druzí v tom vidí výzvu k přesunu suverenity členských států na EU. Paradoxem dnešní situace je, že ačkoliv jsou oba požadavky obecně vzato oprávněné, jsou jen těžko slučitelné s demokratickými principy. Během krize se povaha politického systému EU nepostřehnutelně, ale zásadně změnila, neboť se vedle tradičního suveréna – jednotlivých členských států – objevil ještě jiný, v tomto směru velice mocný vladař: trh.

Střet mezi oběma většinou skončil ve prospěch posledně jmenovaného. Dříve by politici rozdávali sudy s vepřovým masem [respektive by „porcovali prase“, odkaz k českému výrazu „porcování medvěda“]. Dnes se stala určujícím elementem „očekávání trhů“. Slabší země jako Řecko nebo Itálie musely přistoupit na reformní balíčky dohodnuté v Bruselu výměnou za finanční pomoc, zatímco bohatší členské státy, například Německo, nabízely pomoc, aniž by věnovaly pozornost parlamentním procedurám nebo veřejnému mínění. Jürgen Habermas označil toto zříkání se parlamentní moci ve prospěch mezivládních dohod za „technokratický federalismus“.

Na posledním summitu EU se evropští představitelé dohodli, že podniknou další kroky k fiskální a politické unii. Důležitému projevu předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze, který zdůraznil, že žádný cíl není důležitější než demokracie, bohužel nebyla věnována patřičná pozornost.

To byla chyba. Dilema, jak zachránit Unii a neobětovat přitom demokracii, je velice reálná. Návrhy opatření směřujících ke „skutečné hospodářské a měnové unii“, obsažené ve Van Rompuyově zprávě, zahrnují významný přesun pravomocí národních států na EU. Bankovní unie, která je v poslední době hlavním tématem dne, je jen zdánlivě pouze technickým řešením.

Evropský bankovní dohled nebo společné pojištění bankovních vkladů by mohly znamenat větší vměšování EU do rozpočtové politiky členských států (fiskální unie) a společnou odpovědnost za jejich dluhy („eurobondy“).

Dokonce i v Německu, které se myšlence transferové unie (tj. dotování slabších ekonomik) důrazně brání, sílí tušení, že pouze takto radikální kroky mohou obnovit důvěru trhů v to, že se eurozóna nakonec zotaví.

Van Rompuyova zpráva ale neříká nic o tom, jak uspokojit prvotního suveréna – evropský demos. Otázka, jak v dlouhodobém horizontu vyřešit evropské demokratické dilema, zůstává nadále tak složitá jako kvadratura kruhu.

Střet suverénů

Na jednu stranu je tu vize politické unie Wolfganga Schäubleho. „Jestliže by měly být důležité pravomoci doposud vyhrazené suverénním státům přesunuty do Bruselu, pak by na této úrovni měly být posíleny rovněž struktury parlamentární.“ Schäuble je nakloněn ustavení druhé komory Evropského parlamentu složené ze zástupců národních parlamentů a přímé a všeobecné volbě předsedy Evropské rady.

Německo by souhlasilo, že ponese větší finanční odpovědnost (například v podobě eurobondů) pouze v takové unii, kde by existovaly mechanismy hlubší intervence do politiky členských tátů a legitimizace takových zásahů. Ale Francie a mnohé další státy nejsou ochotny se své národní suverenity v takto rozsáhlé míře vzdát. Nejsou na to připraveni ani sami Evropané.

Propast mezi tím, co EU potřebuje, a tím, na co jsou evropské společnosti ochotny přistoupit, nikdy nebyla větší.

Evropský demokratický deficit není novým jevem. Ale dnes se z něj stalo ožehavé téma. Neexistuje žádný recept, jak uniknout nástrahám technokratismu, jenž nás postrkuje vpřed ve jménu vyšší nutnosti. Možná největší chybou by ale bylo popírat existenci konfliktu mezi dvěma suverény evropské politiky – trhy a lidem – a tvrdit, že „více Evropy“ je lékem bez vedlejších účinků. Hovořit dnes o evropské federaci bez nastolení otázky budoucnosti demokracie není známkou eurooptimismu, ale euronaivity.

Není žádných pochyb o tom, že období pozvolných změn v procesu budování Evropy, které občané mlčky přijímali, skončilo. EU potřebuje učinit velké kroky kupředu, což znamená nově vymezit národní suverenitu a demokratický model, tak jak jsme ho znali doposud.

Nadešel čas, aby evropské elity začaly brát své prvotní suverény vážněji, jinak bude vzestup odporu proti technokratickému diktátu jen otázkou času. V dlouhodobějším horizontu nebude evropský projekt schopen toto vyřešit.