Španělsko a Itálie se kvůli intenzitě dluhové krize a nestabilitě eurozóny dostaly v posledních měsících do středu pozornosti. Vzhledem k tomu, že zásahy [trojky EU/ECB/MMF] proběhly už v Řecku, Portugalsku a Irsku, si všichni kladou otázku, jak dlouho ještě budou vlády Mariana Rajoye a Maria Montiho schopny snášet tento tlak a co by se stalo v případě, že by k intervenci se vším všudy muselo dojít i ve Španělsku a/nebo Itálii.

Nutnost a složitost záchrany Španělska a Itálie ještě umocnily význam Německa a opět nás utvrdily v tom, že tím, kdo má evropské klubko rozmotat, je Angela Merkelová. Stejně jako krize donutila občany osvojit si základní ekonomické znalosti potřebné k pochopení a zhodnocení probíhajících událostí a přijímaných řešení. Dominantní postavení Německa během krize ukázalo, že je zcela nezbytné ponořit se do hlubin německého politického systému, hospodářství a veřejného mínění.

Proto jsme se v Evropě během krize naučili věnovat pozornost německým zemským volbám, rozsudkům Spolkového ústavního soudu, procesům parlamentní ratifikace evropských smluv, slabostem či síle koaličních partnerů vlády CDU z řad liberálů či Bavorů, postojům předsedy německé centrální banky či změnám, které by v otázce eurobondů mohla přinést sociálnědemokratická opozice v případě, že se dostane k moci. Dozvěděli jsme se, že Německo má velice složitý politický systém, v němž je moc rozložena mezi velké množství silných nezávislých institucí, které velkou měrou omezují akční potenciál Angely Merkelové.

Úkol pro francouzskou levici

Ve Francii to je naopak. Ohromná koncentrace moci, kterou ústava páté republiky svěřuje do rukou prezidenta, umožnila v kombinaci s kompulzivní hyperaktivitou Sarkozyho věnovat veškerou pozornost úloze prezidenta, a všechny analýzy si tak zjednodušit. Jak nicméně začalo vyplývat na povrch během prezidentské kampaně, pod pokličkou Sarkozyho nohsledství vřela Francie zmítaná celou řadou existenciálních pochybností o vlastním hospodářském modelu, evropské integraci a globalizaci. Tyto pochybnosti obrovským způsobem omezily manévrovací prostor francouzského pravého středu a donutily jej napodobovat myšlenky nacionalistické a xenofobní pravice reprezentované Národní frontou Marine Le Penové. Levý střed zase nutí sžívat se s levicovými odpůrci globalizace, kteří se staví stále odtažitěji k procesu evropské integrace, kterou chápou jako globalizaci v rouše beránčím hodlající zničit intervencionistický stát blahobytu, který je jedním z charakteristických znaků francouzské identity.

Celkem neočekávaně – jelikož panovalo přesvědčení, že ústavní referendum z roku 2005 znamenalo definitivní pohřbení této myšlenky – na stole francouzské levice znovu přistála politická unie. Na jedné straně téměř dvě třetiny voličů, kteří Hollanda přivedli do Elysejského paláce, hlasovaly v roce 2005 proti Smlouvě o Ústavě pro Evropu. A na straně druhé svízelný stav francouzských veřejných financí, na který tento týden upozornil účetní soud, nevyhnutelně vede k tomu, aby se diskuze o další fázi hospodářské a měnové unie časově shodovaly s baterií celkem podstatných rozpočtových škrtů, které vyvolají politický i sociální nesouhlas.

Zachovat diverzitu sociálních modelů

Jelikož si francouzské veřejné mínění spojuje pokrok v evropské integraci s dalším omezováním autonomie státu k provádění levicové politiky a politickou unii interpretuje jen jako další utažení šroubů na svém sociálním modelu, bude ostře vystupovat proti tomu, co považuje nikoliv za politickou unii, nýbrž skrytou konstitucionalizaci německého hospodářského modelu a úsporných opatření v evropském prostoru. Něco podobného se stalo v devadesátých letech během přípravy hospodářské a měnové unie a také v uplynulém desetiletí v rámci diskuze o evropské ústavě. Francouzská levice bude muset říci, do jaké míry přispívá politická a hospodářská unie s Německem k zachování, případně posílení vlastního [francouzského] hospodářského a sociálního modelu, či zda naopak nezvratně vede k jeho úpadku. Hollande tedy čelí výzvě v podobě dosažení efektivnější Evropy, což vyžaduje větší integraci a tedy i postoupení suverenity, přičemž diverzita hospodářských a sociálních modelů měla být respektována, a nikoliv likvidována. Nebude to mít snadné, protože dnešní Francie za Německem hodně zaostává.