Není to tak dávno, co britský časopis New Statesman označil Angelu Merkelovou na své obálce za „Europe’s Most Dangerous Leader“ [nejnebezpečnějšího evropského lídra].Uvnitř časopisu se kancléřka vyšvihla dokonce na úroveň „nejnebezpečnější osoby na světě“.

Autor článku přichází po zevrubném bádání s následujícím závěrem: „Merkelová, která se nechtíc vidět realitu pustila do politiky úsporných opatření über alles, ničí evropský projekt, ožebračuje sousedy Německa a riskuje další světovou hospodářskou depresi. Je třeba ji zastavit.“

Z těchto vět je zajisté trošku cítit sklon novinářů k superlativům. Autoři tím jasně vyjadřují, co si myslí skoro celá Evropa o německé kancléřce, jejím fiskálním sadismu a odmítání Německa uhasit tento požár přijetím kýžených efektivních opatření.

Konsenzus mezi vládou, veřejným míněním a médii

Na světě je však jedna země, kde se na to pohlíží zcela jinak: Německo. Když se v oblasti evropské politiky hovoří o „německém postoji“ či „francouzské pozici“, hovoří se o postoji vlády. Avšak v atmosféře stávající krize existuje v Německu konsenzus mezi vládou, veřejným míněním a téměř všemi médii. A to do takové míry, že se proti tomu neodváží postavit už ani opozice.

A když je kancléřka nucena se o několik milimetrů odchýlit od svého fundamentalistického postoje – jako například během posledního evropského summitu –, je po svém návratu doma atakována. Má se za to, že se „podvolila“, a velká média se v panice ptají: „kdo zaplatí fakturu?“

Je to tak. Už dávno nejde jen o pár křiklounů z Bildu, kteří deseticentimetrovými titulky křičí: „Ještě víc peněz pro zkrachovalé Řeky? BILD říká ne.“ Zdá se, že už několik měsíců je na stejnou notu naladěn i normální tisk, který je pokládán za objektivní a seriózní.

Kdo je tu vlastně zadlužený?

Často jde o bezvýznamné a zdánlivě neškodné výroky, které vyjadřují tím nejostentativnějším možným způsobem národní konsenzus, šovinismus, kvůli němuž stojí Evropa před skutečnou zkouškou pravdy. O vyjádření jako „zadlužené země“ či „neseriózní“, která se samozřejmě trefují do jižních států eurozóny – „zadluženého Španělska“. Ale počkat. Jaké výše vlastně dosahuje veřejné zadlužení Španělska? Na začátku letošního roku odpovídalo 68 % španělského HDP. Jen pro srovnání: dluh Německa dosahoval 81 % německého HDP. Kdo je tedy „zadluženou zemí“?

Anebo v pořadu Heute-journal veřejnoprávní stanice ZDF. Začíná reportáží o řeckých volbách. A náhle přímo uprostřed pořadu zazní tato věta: „Jen těsně se podařilo zabránit tomu nejhoršímu.“ Tím nejhorším mělo zcela evidentně být vítězství levicové koalice Syriza, a tomuto nejhoršímu se zabránilo díky vítězství konzervativců, zlodějské bandy, která dostala zemi do problémů až po krk. O dvě minuty později jiná reportáž, jiný reportér. Tentokrát je řeč o G20. A přímo uprostřed, téměř nepostřehnutelně zazní: „Ostatní chtějí německé peníze.“

Když přepínáme na další kanály, jsou všude slyšet podobné věty, které vyplývají ze stávající atmosféry a zároveň přispívají k jejímu udržování. Média ladí na stejnou vlnu, aniž by u nich někdo intervenoval. Novináři si už ani nevšimnou, že dělají propagandu a že používají slovní spojení, která jsou už dávno pouhými frázemi.

Dokonce i týdeník Die Zeit nevidínic špatného na tom, že svou titulní stranu špiní obřím bulvárním nadpisem: „Celý svět chce naše peníze.“ Možná, že tou nejpokleslejší žurnalistickou je právě ta, která se pokládá za objektivní, přičemž nedělá nic jiného, než že přinejlepším omílá předsudky, které jsou zrovna v kurzu.

„Proti těm, kteří chtějí naše peníze“

Samozřejmě existují i jiné hlasy, které velice trpělivě připomínají skutečnost, že Německu se dosud dařilo na úkor ostatních, že nese za stávající ekonomickou nerovnováhu svůj díl odpovědnosti, že není možné bojovat proti krizi v eurozóně bez předchozího odstranění konstrukčních vad eurozóny a že je zcela absurdní zeširoka hovořit o „kapacitních omezeních Německa“, když se skutečné náklady na krizi zveličují. Jistě, že i tyto rozumné hlasy existují. Tvoří barevné tečky obklopené šedí.

To vše lze zanalyzovat a pochopit. Ale přesto je čemu se divit. A není nakonec v této atmosféře příliš snadné Angele Merkelové vyčítat její umíněné lpění na politice úsporných opatření? Anebo sociálním demokratům, že nevedou ráznou opoziční politiku? Vzhledem k této národní opilosti přístupem „my proti těm, kteří chtějí naše peníze“ se nelze podivovat, že političtí představitelé, kteří chtějí být zvoleni – nebo znovuzvoleni – se ani o coul neodchýlí od frází.

Omílají obyčejné předsudky. Šíří přítažlivé propagandistické slogany vzdálené ekonomické realitě. S novinářskou ješitností se chovají jako vizionáři. Odmítají riziko a raději splývají s proudem. Přesně tak se během krize eura chová naprostá většina německého tisku. Kde je k čertu Kurt Tucholsky [novinář a satirik považovaný za jedno ze soudobých morálních zrcadel Výmarské republiky], který by se tomuto tristnímu tisku vysmál?