„Máš problémy s přistěhovalci ze zemí střední a východní Evropy? Chtěli bychom je slyšet!“ Tato sugestivní otázka vítá návštěvníkyinternetových stránek založených krajně pravicovou nizozemskou stranou. Lídr Strany pro svobodu Geert Wilders, proslavený svými výpady proti islámu a muslimům, objevil nový způsob, jak získat hlasy obyčejných Nizozemců. V únoru jeho strana spustila webové stránky, na kterých se mají shromažďovat svědectví o problémech způsobených „Poláky, Bulhary, Rumuny a dalšími Východoevropany“.

Podle nizozemského Národního statistického úřadu se v roce 2011 v zemi legálně usadilo zhruba 200 000 Východoevropanů. Většinu z nich tvoří 136 000 Poláků. Zaregistrovalo se i 2 708 Litevců, 1 885 Lotyšů a 665 Estonců. V zemi, kde žije 17 milionů obyvatel, to představuje sotva něco málo přes 1 %.

Je zajímavé pozorovat, jak se nenávist krajní pravice vůči přistěhovalcům nerespektujícím západní hodnoty zaměřuje na nový terč. Po 11. září se obětními beránky stali islám a muslimové, kteří mohli za všechny špatnosti společnosti, a dnes jejich roli přebírají Východoevropané.

Pozůstatek studené války

Novinář Financial Times Simon Kuper, který je nizozemského původu, vidí hned několik důvodů tohoto fenoménu. Především má Nizozemí sklony omezovat imigraci ze států mimo Unii. Počet příchozích Maročanů či Turků se tedy snižuje. Za druhé se muslimové snadněji integrují. Doma hovoří nizozemsky a ve statistikách kriminality nefigurují na prvním místě. Podle Simona Kupera tedy není překvapivé, že se masy obyvatel střední a východní Evropy nově přišedších do západní Evropy postupně stávají „novými muslimy“. V očích obyvatel západní Evropy jsou poznamenáni cejchem postsovětismu, hovoří nesrozumitelnými jazyky a vypadají skoro stejně cize jako Turci či Maročané.

Pozůstatek studené války rozděluje Západo a Východoevropany i nadále. Posledně jmenovaní se stali rétorickým nástrojem populistů. Diskriminace vůči Východoevropanům je dána skutečností, že jsou považováni za méně evropské ve srovnání s obyvateli západní Evropy, a tedy i méně civilizované a tolerantní. Existují pro to zcela zjevné příčiny. Na rozdíl od Západoevropanů nejsou Východoevropané „politicky korektní“: neváhají manipulovat s docela výbušným koktejlem netolerance namíchaným z nenávisti k černochům, homofobie či antisemitismu, což je na Západě tabu.

Emigrační zkušenost z toho Litevce neléčí, ba naopak. Po návratu z Londýna, Dublinu či dalších severských zemí vyprávějí historky o černoších, muslimech a dalších Neevropanech, kteří okupují Evropu, ještě více, a místní předsudky tak ještě umocňují. Především si však nepřipouštějí, že i z nich by se v očích Zápaďanů mohli stát „okupanti“.

Nespočetná klišé v tisku

Právě rasismus, homofobie a nedostatek demokracie je tím, čím Západoevropané ospravedlňují rozdílný pohled na Východoevropany. Tato situace je přinejmenším paradoxní, protože právě xenofobie a rasismus se šíří na Západě díky stále hlasitějším populistickým stranám. Skvělou ukázkou této stigmatizace bylo nedávno proběhnuvší Euro 2012. Západní tisk využil této příležitosti k popisování problémů východní Evropy, čímž přiživil stereotypy, které spatřily světlo světa v minulém století. Články o rasismu a antisemitismu v Polsku, chudině na Ukrajině a lehkých východoevropských dívkách snad ani nelze spočítat.

Jedna reklama v nizozemské televizi například před začátkem evropského šampionátu v kopané vyzývala ženy, aby své muže za žádnou cenu na Ukrajinu či do Polska nepustily. „Ženy, uzavřete s nizozemskou energetickou společností smlouvu na 3 nebo 5 let a získejte jako dárek pivo,“ lákal ženský hlas spikleneckým tónem.

Tento spot je jasným příkladem sexismu a rasismu. Východoevropanky jsou v něm prezentovány způsobem, kterým by Nizozemky prezentovány nikdy nebyly. Vůbec potom nepřekvapuje, že ukrajinské aktivistky z hnutí Femen proslavené svými akcemi, při nichž na veřejnosti odhalují poprsí, Euro 2012 přivítaly sloganem: „Ukrajina není bordel.“ Přesto se jedná o jeden z těch nejméně zlých stereotypů. Novinář Michael Goldfarb z deníku Guardian tvrdí, že ve Lvově spatřil „v duši lidí zlobu“. Jeho terčem bylo v tomto případě Polsko. Tuto zemi nazval „centrem holocaustu“, aniž by připomněl odpovědnost nacistického režimu.

Jak změnit tento image v současné Evropě formované Unií? Odpověď mají ve svých rukou „polští instalatéři“ a „lehké Ukrajinky“.