Vyberte si jazyk
Vytvářet dluhy znamená požírat vlastní budoucnost. Proto jsou úsporná opatření základem každé politiky, které záleží na další existenci toho napůl volného, napůl utiskujícího spojení států, které jsme poněkud ukvapeně nazvali Evropskou unií. Tento primát je v některých státech EU vnímán jako německý diktát. To však není spravedlivé.
A přece je na místě uznat, že nová evropská úsporná politika způsobuje také škody na jednotlivých územích. Řeč o spojené Evropě spolu s její údajně podpůrnou strukturou může znít pěkně, ale ve světle skutečnosti (nejen) finanční krize může společný zájem EU mít za následek těžké zásahy do suverenity jednotlivých států. Nová vláda v Itálii či Řecku by se k moci bez tlaku EU nedostala. Dokud ale jednotlivé členské státy nebudou Evropskou unii chápat jako společnou komunitu, budou občané opatření tohoto druhu právem chápat jako zbavování svéprávnosti a vyvlastňování. A to se mnohým může dokonce hodit.
Konkrétním příkladem budiž člen EU, kterému bylo jako nepříliš připravenému dovoleno přistoupit příliš brzy: Rumunsko. Tam teď běsní boj o parlamentem sesazeného prezidenta Traiana Băsesca mezi bandou ze starých socialistických časů, ztělesněnou premiérem Victorem Pontou, a také ne zrovna dokonalými konzervativci. V korupcí prolezlém Rumunsku vidí různé politické síly svůj stát jako kořist. A těm, kteří by tento stav chtěli ukončit – jako je například odvážná bývalá ministryně spravedlnosti Monica Macoveiová –, chybějí k účinnému zásahu nástroje.
Svou naději vkládají do toho, že se Rumunsko dostane do komplikací v rámci EU, doufají tedy, že Unie překrucování práva nestrpí. Pro ty, kdo si přejí rumunskou demokracii, je toto výhodou – bez smluvně ustanovené intervenční síly Evropské unie by byli ještě izolovanější, než jsou teď. To je ta dobrá strana mince evropské pospolitosti. Ta horší je ta, že síla prosazující právní stát nepřichází zevnitř a v jistém smyslu ani přijít nemusí. Starostlivý zásah EU může napomoci prosazení jistých standardů, ale demokratické síly ve státech, jako je právě například Rumunsko, však nutně posílit nemusí.
Příkladem tohoto paradoxního působení je Maďarsko. Národně-konzervativní vláda pod taktovkou Viktora Orbána zcela vědomě napadá rovnováhu institucí, chce nad ně postavit moc vládní strany Fidesz. To EU nemůže dovolit.
Stále znovu nutí Orbána k menším či větším krokům zpět, například v mediální politice nebo v ohledu na postavení maďarské centrální banky. Když EU řekne rozhodující slovo, Orbán se s okázalými gesty stáhne: hraje slušňáka a zároveň ironicky pomrkává, že tak činí jen pod tlakem a že už najde prostředky a cesty, aby víno bruselského „diktátu“ náležitě zředil. Hra je takovým ping-pongem mezi Orbánem a EU, místní opozice přitom nehraje žádnou rozhodující roli.
S trochou nadsázky se dá říci, že vzhledem ke skutečnosti, že v Bruselu sedí demokratičtí strážci morálky, ztrácí maďarská opozice na důležitosti. Každopádně se hra mezi Bruselem a Budapeští příliš nehodí k podpoře toho, co nesmí chybět v téměř žádném prohlášení EU: sebevědomí a možnosti občanské společnosti zasáhnout.
Potřeba Unie šetřit ale může mít za následek i zásahy do základů společnosti jednotlivých států, které byly po staletí budovány. To se právě děje v Itálii. Itálie je v důsledku svého pozdního vzniku problematický a nestálý národní stát. Itálie žije z rozmanitosti svých regionálních a hlavně lokálních identit jako asi žádný jiný stát Evropy. To je to, čeho si Italové (stejně jako i my) na své zemi tak cení – různorodost tvořená rozmanitostí krajiny stejně jako architektonickými tradicemi a v neposlední řadě i svou kuchyní.
Teď ale musí Itálie šetřit a rozhodný pan Monti, kterému na paty šlapou nejen ratingové agentury, ale dnes i signor Berlusconi, musí škrtat, kde se dá: ve veřejné správě, ve zdravotnictví, v sociálním státu a tak dále. Pak je jasné, že je potřeba podívat se na zoubek i (kulturní) divočině regionální a místní samosprávy.
Vláda chce povážlivě snížit počet oblastí, provincií a obcí. Rozum mluví jasně pro tento krok, historie a pocity už ale nikoliv. Nejvíce znechucuje Italy fakt, že tato cesta zpět nenásleduje vlastní logiku a úsudky, ale je vnímána jako nucení ze strany Bruselu. Jak napsal italský novinář Francesco Merlo, jsou ohroženy „malé domoviny“ Itálie. Tyto domoviny mohou být z bruselského pohledu dysfunkční, to také určitě jsou. V Bruselu se ale zapomíná na jedno: skutečný život skutečných lidí není žádná funkční záležitost.
Starosti podobné těm o malé domoviny se ale našich evropských politiků bohužel zmocňují jen tehdy, když se soukromě oddávají svým přátelům, kteří jim mohou nabídnout franckou hospůdku, bretaňskou restauraci nebo piemontskou tratorii.
