"Nabízím kulturu a krásu a nic za to nechci," tvrdí Antonio Presti. "Prostě dávám, mám to v povaze. Na Sicílii jde však o podvratnou činnost. Pokud zpátky nic nechcete, mafiáni vás nemůžou zničit. Politici vás nemůžou zcenzurovat. Církev vás nemůže brzdit." Po tom, co nás nechal obdivovat magickou pyramidu z oceli, kterou vytvořil jeho známý, sochař Mauro Staccioli a která sedí na vrcholku hory dominující Tyrhénskému moři a Liparským ostrovům, Antonio Presti nám vypráví svůj příběh – bez složitých slov, bez špetky přetvářky. Se sebejistotou člověka, který ví, že vyhrává

Presti se narodil v Messině v roce 1957. Na odpor se staví už 30 let. Jako jedenadvacetiletý se rozhodl věnovat jmění zděděné po otci – provozovateli veřejných staveb, který pracoval ruku v ruce s místními politiky i šéfy Cosa Nostry – na boj proti mafiánskému systému na Sicílii. Jak? Investováním do kultury. Jeho první projekt se jmenoval La fiumara d'arte [Proud umění]. Jednalo se o vybudování parku se sochami, největšího v Evropě a sahajícího od hor Vallle dei Nebrodi, blízko Pettinea, rodné vsi Prestiho otce, až k severnímu pobřeží ostrova.

Pyramida jako symbol vítězství

To bylo v roce 1982. Presti tedy hledal pomoc u starostů v kraji, svolal italské i zahraniční umělce a začal instalovat sochy a věnovat je jako dar jednotlivým obcím. Veliká vagina symbolizuje zrod projektu, který je pak zakončen ve vyschlém korytě řeky monumentální černobílou plastikou z vápence a lávy, reprezentující smrt. O několik měsíců později je Presti stíhán za neschválenou stavbu a nezákonné přivlastňování si pozemků. Obce žádají demolici děl. "V zemi, kde každý staví bez povolení už desítky let, jen za pomoci vysoce regulovaných nelegálních provizí, to bylo paradoxní," komentuje to Presti. Proces trvá 23 let. V roce 2007 mu Nejvyšší soud konečně dal za pravdu a dnes je projekt La fiumara legální. Je zde vystaveno dvacet mimořádně krásných kusů, autonomní sicilský kraj tu kolem místa zřídil turistickou stezku a Presti objednal u Staccioliho pyramidu ze železa a oceli, postavenou na okraji propasti jako "znamení vítězství a znovunalezeného míru."

Dílo bylo inaugurováno na začátku tohoto měsíce velkou oslavou, kterou Presti zorganizoval o několik kilometrů dál, v jednom ze svých dalších zrealizovaných snů: vhotelu Atelier Sul Mare,situovaném v překrásném malém přístavu zvaném Castel di Tusa. Je to malý, sotva 100-lůžkový hotel, se 40 velmi zvláštními místnostmi: jde o pokoje umělců. V roce 1990 Presti budovu vyprázdnil a svěřil výzdobu každého pokoje jinému umělci: sochařům Mariovi Cerolimu, Paolu Icarovi a Hidetoshi Nagasawovi, bývalému teroristovi Renato Curciovi, režiséru Raúlu Ruizovi. Úžasná Prorokova místnost, pocta Pasolinimu, byla zrealizována básníkem Dario Bellezzou, herečkou Adele Cambriaovou a jím samým. Výtah je lemován Prestiho básněmi, recepce je plná novin dokumentujících smělé činy tohoto bláznivého agitátora.

Ve lví tlamě

Během oněch těžkých let obdržel Presti několik výhružek smrtí. To ho však vůbec neodradilo – usadil se v Catanu a Palermu, městech, kde vládne bezpráví. V roce 1999 vytvořil Dům umělců s 12 místnostmi současného umění, vytvořených místními umělci. V roce 2001 přivezl do Catana vlakem nejlepší italské básníky, od Sanguinetiho, přes Erbu až po Portinariho. V roce 2002 opravdu strčil hlavu do lví tlamy když založil nadaci v Librinu, satelitním městečku poblíž Catane, kde nejsou téměř žádné obchody či služby a kde 120 000 obyvatel žije, zdá se, bez jakýchkoli jiných vyhlídek než hrát v místním týmu calcio a pracovat pro Cosu Nostru. "Přišli jsme s myšlenkou Třetího oka, muzea a školy umělecké fotografie v jednom," vysvětluje Presti. "Fotografové a filmaři přijeli filmovat a fotografovat ducha místa i jeho obyvatele. Chtěli jsme z nich udělat protagonisty, vrátit jim jejich občanská práva, pomoci jim najít úctu ke svému prostředí, pomocí krásy znovu nalézt ztracenou identitu a hrdost." A mecenáš dodává: "Umění, které je jenom povrchovou estetikou mě nezajímá. Umělecká činnost se má lidí dotýkat, měnit jim život."