Detail Michelangelova Davida.

Obřízka: vade retro religio

Od chvíle, kdy německý soud rozhodl, že obřízka nezletilých chlapců naplňuje skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví, se v Německu rozpoutala debata o svobodě náboženství. Rozruch, který vyvolala, poukazuje stejně jako diskuze o závojích a křížích ve školách na to, že společnost má z náboženství pořád ještě strach.

Zveřejněno dne 20 července 2012 v 10:45
Gary's Travels  | Detail Michelangelova Davida.

Není tu řeč o předkožce nebo nějakém exotickém islámském nebo židovském přikázání. Jedná se tu o daleko rozsáhlejší problematiku týkající se celé společnosti: o náboženství v celé jeho šíři. Pokud jde o obřízku, Německo si zřejmě prostřednictvím nového zákona zajistí právní ochranu. To je dobře. Ve skutečnosti má ale debata daleko hlubší kořeny, které vyrůstají ze silného, až s panikou hraničícího ostychu z intenzivní, viditelné a plně přijaté zbožnosti. A to dobře není.

Představuje-li debata o obřízce velice názornou ilustraci problému, pak je to proto, že se neomezuje pouze na otázku náboženské víry. Kdyby se jednalo jen o muslimy, byla by diskuze bez velkého překvapení ihned politizována. Odpůrci islámu by požadovali, aby byly imigrantům jejich cizokrajné zvyklosti zakázány, a stoupenci multikulturalismu by vyrazili do boje za práva diskriminované menšiny. Skutečnost, že se problematika obřízky týká jak židů, tak muslimů, nabourala pohodlnou logikou obou přístupů. Vychází tak najevo, že otázka nesouvisí jen se specifickou, nevítanou vírou příčící se moderní společnosti. Potenciál pro třenice spočívá v tom, že věříme, ve zkušenosti s vírou jako takové.

Nedůvěra a podezíravost

Bylo by nebezpečné, kdybychom k problému nepřistupovali věcně, ale úzkostlivě a úzkoprse. Křesťanství, v Německu většinové tradiční náboženství, není před nekompromisností chráněno o nic víc než islám, který do Německa přišel spolu s přistěhovalci. Politicko-náboženská debata se v Německu rozpoutala v roce 1995 v souvislosti s rozsudkem ústavního soudu v „aféře s krucifixy“, který znamenal zákaz umisťování doposud běžně přítomných křížů na stěny tříd v bavorských školách. Pak přišla debata o tom, zda mohou muslimské učitelky zahalující si vlasy šátkem nebo závojem získat status státních zaměstnankyň a oprávnění k výuce. A dnes tu máme diskuzi o obřízce, kterou rozpoutal rozsudek soudu označující tento zvyk zakotvený v Bibli za netolerovatelné ublížení na zdraví.

Ve všech třech případech máme co do činění s nedůvěrou a podezíravostí. Ústavní soudci namísto toho, aby kříž považovali na symbol bohaté kultury poskytující podnět k zamyšlení, v něm vidí proselytický a propagandistický nástroj duchovně ovlivňující žáky jiného vyznání. Závoj není pro odpůrce jeho nošení výrazem osobního rozhodnutí, ale takřka politickým symbolem liberticidní [pro svobodu zhoubné] ideologie. Obřízka, kterou bychom mohli považovat za neškodný rituální zákrok, který si zaslouží respekt, je pak od svého zákazu označována za mučení, jemuž jsou vystavovány bezbranné bytosti.

Newsletter v češtině

Trestán musí být útok na lidskou důstojnost

Názor věřícího je systematicky odsouván stranou a nahrazován nepřátelským pohledem zvnějšku, který si činí nároky na objektivitu. Kříž, závoj či obřízka jsou „ve skutečnosti“, pokud je nepovažujeme za chiméru pámbíčkářů, kolektivním vědomím, jež se nezajímá o náboženství (pokud toto vědomí není ve věcech náboženských negramotné), které o těchto věcech rozhoduje.

Stejně tak není samozřejmě beze zbytku platný názor věřících. Ne vše, co je označováno za „náboženství“, je přijatelné. Upalování vdov nelze akceptovat ani tehdy, když nám bude hinduistický teolog tvrdit, že se jedná o tradici posvěcenou Bohem. Obřízka mladých dívek se rovná brutálnímu mrzačení; i kdyby snad byla ve jménu nějaké víry nábožensky zdůvodnitelná (což není), právní stát ji nemůže tolerovat. Jakýkoliv útok na lidskou důstojnost musí být postaven mimo zákon.

Chránit a respektovat

Je třeba ale rovněž brát ohled na lidskou důstojnost věřících. To, na co společnost pramálo se zajímající o náboženství snadno zapomíná – neboť jí pro náboženství často prostě schází smysl – je hluboké bezpráví, kterou mohou útoky proti svobodě náboženství způsobit. Katolický kněz, který ve snaze chránit zpovědní tajemství znesnadňuje zadržení zločince, a dostane se tak do problémů s policií, nebo muslimský školák, který se s vedením školy hádá o právo na modlitbu – pro tyto lidi je to záležitost svědomí, něco vzácného a možná nenahraditelného, co se dotýká jejich intimity. Civilizovaná společnost musí prokázat názorovou toleranci a brát na tyto věci co možná největší ohled.

Na tohle tedy mají věřící v Německu právo, na to a nic víc ani méně bez ohledu na vyznání. Nikdo není nucen věřit nebo mít k náboženství pozitivní přístup; vzpomeneme-li, jakou spoušť napáchal v průběhu staletí a ještě v dnešní době fanatismus, lze všeobecné skepsi vůči náboženství snadno porozumět. Nicméně je v zájmu všech respektovat to, co někteří považují za svaté. Všichni v sobě nosíme hluboké přesvědčení, vědomí, že jsme vedeni k tomu, abychom chránili a respektovali. Alespoň v to lze doufat.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma