Belgie dnes ráno ještě žije. Anebo alespoň její ostatky. Její oteklé tělo. Dýchá, ale přerušovaně, právě využívá krátkého období oddechu, které jsme jí poskytli do příštího čtvrtka. Vstává a připravuje se k útoku, ale chybí jí srdce. Je tedy vůbec rozumné v ní věřit? Když na to pomyslíme, tak je neuvěřitelnou ironií dějin, že na záchranu země přichází duo Albert II.-Leterme, nesourodý pár tvořený králem na sklonku svého panování a předsedou vlády, který spory mezi jazykovými komunitami nejprve zažehl. Společně prohlašují, že politická krize není vhodná, protože ohrožuje blahobyt občanů. Tento vzkaz je jako hození posledního záchranného kruhu a je otázkou kolik lidí na severu se jej chytne.

Před třemi lety jsme se účastnili historického hlasování, Vlámové proti Valonům, s cílem rozdělit bilingvní volební obvod BHV. Ten den zemřela určitá idea Belgie. Včera ohromení občané shledali, že jejich země se potápí v nepopsatelném chaosu, zdá se, že v ní nikdo nevládne a je také téměř nevládnutelnou. Po těchto všech měsících nekonečných vyjednávání, jazykových invektiv, sporů mezi společenstvími vyplývá otázka: Dá se Belgie v její dnešní podobě opravdu ještě uhrát?

To, co se včera stalo je dost závažné. Vlámské politické strany neuvěřitelné násilným způsobem využily parlamentních shromáždění, aby se jejich prostřednictvím pokusily díky své většině prosadit hlasování o BHV, jejíž existenci si určitá menšina nepřeje. A to vše na základě vysoce pochybných právních argumentů. Kdo je zastaví? Mohli jsme je zastavit dříve? Během několika okamžiků už pro zodpovězení těchto otázek nezbylo nic jiného než obrovské prázdno. Mocenské prázdno.

Démoni a sirény

V některých zemích tyto chvíle zakolísání využívají ozbrojené síly k provedení státního převratu. My mezi ně naštěstí nepatříme. Ale i my máme své démony. Ty na sebe vzali podobu pravicových extremistů, kteří zpívají Vlaamse Leeuw [vlámská hymna] přímo uprostřed parlamentu, vestoje, triumfálně, aniž by jim někdo zabránil ve vstupu na toto symbolické místo federální demokracie, aniž by někdo zastavil jeho zneucťování. Z toho okamžiku běhá mráz po zádech. Jedná se samozřejmě o projev bandy fanatiků, ale je těžké v tom nevidět určitý symbol země, která by za sebou jdoucími krizemi mohla nakonec skončit přesně tam, kam ji Vlaams Belang a N-VA [vlámské strany prosazující samostatnost Vlámska] chtějí dovést. Otázka je nasnadě.

Má ještě smysl udržovat tuto zemi, ve které nikdo neví, zda budou příští volby vůbec legální? A kde se bez zábran prosazuje zákon většiny? Má ještě smysl udržovat zemi, kde už neexistují muži a ženy či systémy schopné vytvořit kompromisy, byť omezené, které jsou nezbytné pro to, aby Belgie mohla pokračovat? Má ještě smysl, jak říkal Jean-Luc Dehaene [bývalý belgický premiér], chtít po lidech s tak zarputile rozdílným přesvědčením, aby spolu žili, rozuměli si a pracovali? Má ještě smyl řadu měsíců bojovat o volební okrsky, vyhlášky o bydlení, jmenování starostů aniž by se někdy vůbec našlo řešení? Má ještě smysl uzavírat kompromisy, které budou o několik měsíců později stejně zpochybněny, aby se udržel federální stát, pomocí klubíček provázků a nástavců (konflikty zájmů, poplašné sirény, odminovači, průzkumníci …).

Přijmout následky rozpadu

Dnes ráno vám řada Vlámů řekne, že je to chyba jejich francouzsky mluvících spoluobčanů, kteří nechtějí nikdy v ničem ustoupit a vodí Vlámy za nos. Dost frankofonních Belgičanů zas řekne, že je to chyba Vlámů, kteří chtějí vypudit z Vlámska Valony. Ale ve chvíli, kdy už nebudou žádní Vlámové ani Valoni schopní mlčet a uzavřít dohodu, která by zemi umožnila dostat se z nejhoršího a vyznačit cesty, kterým by se měla ubírat společná budoucnost, pak tedy opravdu bude zapotřebí si položit následující otázku a nic si nenalhávat: „Má Belgie ještě smysl?“ A posléze přijmout následky. Bude zapotřebí věnovat se dalším věcem a převzít za ně odpovědnost. S rizikem, že tím dáme za pravdu vlámským nacionalistům? Ano, protože oni tento zápas stejně vyhrají.

Má tato země ještě smysl? Stále si to myslíme. Ale tento názor nemá význam, pokud nás nebude dost na to, abychom této myšlence věřili, pracovali na ní a její existenci prosadili. Pokud tato závažná krize, která se včera zrodila, přetrvá, bude to znamením, že tato vůle již neexistuje. Včera tento pocit bohužel převládal.

© Le Soir Všechna práva vyhrazena. info@copiepresse.be