Výjimečné situace jsme byli svědky již v předcházejícím funkčním období, ale ti, kdo dnes vládnou, si to nechtěli připustit. Jejich prioritou tehdy nebyl osud země, ale jejich vlastní volební zájmy. Jakmile svého cíle dosáhli, začali uskutečňovat všechno to, co slibovali, že neudělají. Možná, že kdyby to bývali udělali naráz, bez dlouhého váhání, mohlo to být alespoň trochu účinné. Nezvolili však léčbu šokem, nýbrž homeopatika, jelikož před sebou měli ještě některé politicky důležité momenty, jako například volby v Andalusii. Tehdejší vláda odsouvala rázná řešení až do chvíle, kdy za ni Evropa převzala odpovědnost, a to doslova. V obou případech politické zájmy všech stran převážily nad tím, co vyžadovala naléhavost situace.

Výsledkem je, že jedna – již sama o sobě zdiskreditovaná – politická třída má nakonec z ostudy kabát. Ti, kdo měli přinést v této neklidné době řešení, představují dnes pro stále skeptičtější obyvatelstvo problém. Lidé už ničemu a nikomu nevěří. Ani politikům, ani odborníkům či technokratům, ani tomu, co říkají elity, osobnosti nebo instituce, které byly ještě nedávno považovány za autority. Nacházíme se v nejhorší možné situaci, protože nemáme nikoho, komu bychom mohli důvěřovat. A co hůř, nikdo nedůvěřuje nám. Ze dne na den se z nás stali vyvrhelové. Najednou nám došlo, že jsme sami. A tato samota a bezmoc, ve které žijeme, vede k beznaději, ne-li přímo k nihilismu. Žádný kolektiv nemůže žít bez budoucnosti, aniž by znal pána svého údělu.

EU neposílila, nýbrž narušila naši svrchovanost

To vše je ještě únosné. Ne však vědomí, že jsme byli oklamáni. Příslibem veřejných služeb, které se ukázaly jako neufinancovatelné. Podvodným modelem ekonomického rozvoje, postaveným na vodě, který vytvářel falešný obraz prosperity. Evropou, která měla posílit naši svrchovanost, a místo toho ji narušila. Sami sebe nepoznáváme v zrcadle. Mimo jiné proto, že ti, kdo nám ho nastavují, jsou nazí.

Za těchto okolností máme jen dvě možnosti: rozbít zrcadlo, strhnout ze sebe šaty a definitivně upadnout do společné deprese v zombie zemi, které chybí směr, anebo sebrat sílu, která nám ještě zbývá. Rozhodně jí není málo. V této chvíli jsme ve svém osamocení sjednoceni víc než kdy jindy. Jak kdysi napsal Jorge Luis Borges: „Nesjednocuje nás láska, ale děs.“ A od Thomase Hobbese zase víme, že vášní, která nás nutí spolupracovat, není altruismus, ale strach.

Se strachem musíme naložit konstruktivně

V současnosti tak stojíme před zásadní otázkou, jak přetvořit naši nedůvěru, rozpaky a skepsi v pozitivní postoj. Jak vyvodit z překážek, které nám stojí v cestě, efektivní řešení. K tomu je třeba plán, který by nastínil jednotlivé kroky, odlišil důležité od zbytečného, ukázal dnešní nedostatky ve světle jasných vyhlídek lepších zítřků. V takové situaci je klíčové vedení. To je však přesně to, co nám schází. V této chvíli ti nahoře jen hasí oheň, aniž by měli jakýkoliv plán do budoucna, který by tvořil páteř jejich jednání. A ti dole (co jiného jim ostatně zbývá) brání v ulicích to, o co je připravují v kancelářích. Chybí zde něco, co by nás semklo dohromady a postupně nám navrátilo ztracenou víru. Máme na výběr mezi nihilistickým konfliktem „po řecku“ a pozitivnější soudržností „po islandsku“. Strachem se buď můžeme nechat ochromit, nebo ho přetvořit v tvůrčí a odpovědnou energii. To záleží na nás všech.