Nějaká eura rovnější než rovná.

Dvourychlostní euro?

Německo opět klade podmínky, za jakých bude Řecku poskytnuta finanční pomoc, kterou požaduje od EU a MMF. Tento postoj lze vysvětlit obavami z toho, že země bude platit za druhé, ale i snahou o nové vymezení eurozóny, domnívá se La Repubblica.

Zveřejněno dne 26 dubna 2010 v 15:02
Nějaká eura rovnější než rovná.

V září roku 1994 nadnesl Wolfgang Schäuble, toho času šéf poslanců CDU-CSU v německém parlamentu, spolu s kolegou Karlem Lamersem provokativní myšlenku „jádra Evropy“ (Kerneuropa). Ekonomické a strategické srdce kontinentu – Německo, Francie a Benelux – měly zavést svou vlastní měnu zabraňující tomu, aby se z Unie stalo „oslabené uskupení, omezené na pár hospodářských aspektů a složené z různých podskupin“. O šestnáct let později se Schäubleho proroctví naplnilo.

Nikoliv však v pozitivním smyslu „jádra Evropy“, nýbrž ve smyslu zcela negativním. Evropská Unie složená ze sedmadvaceti států, z nichž je 16 sdruženo v Eurolandu, je obří a nestabilní kolos, který neexistuje na mezinárodní scéně a který je tak roztříštěný, že podkopává i samotné základy eura. Schäuble, který se mezitím stal ministrem financí, včera připomněl, že jeho vláda by mohla odmítnout jakoukoliv půjčku Řecku. Jeho slova jsou ozvěnou nedávného prohlášení kancléřky Merkelové – „jako s krajním opatřením je nutno počítat s tím, že z evropské měnové unie mohou být vyloučeny země, které směřují k úpadku“ – a stále rozšířenějšího mínění německé veřejnosti.

Německo, evropský bankomat pro chudé

Už při zavádění jednotné měny dávali přinejmenším dva ze tří Němců přednost staré dobré marce před eurem. Tato skepse nikdy nevymizela. Řecko na pokraji bankrotu tak probouzí hluboce zakořeněné fóbie, které ještě násobí recese. Tomu všemu pak vévodí obava z nutnosti platit za ostatní. Němci se nechtějí stát evropským bankomatem, z něhož by si mohly země v tísni vybírat peníze v případě potřeby. Dnes jsou to Řekové, zítra to budou možná Portugalci, Španělé nebo my sami [Italové]. Zkrátka staří dobří „PIGS“ („prasata“), „beduíni“, „zahaleči z Clubu Med“, proti nimž vyrazila už v osmdesátých letech německá a holandská ortodoxie.

Newsletter v češtině

Když Mitterrand upozornil Kohla, že cenou za francouzské a evropské „ano“ „velkému Německu“ je stop marce a Bundesbance, z nichž se staly evropská měna a Evropská centrální banka, odzbrojil proevropský argument mnohé skeptiky. Elity nově vytvořené republiky chtěly ukázat, že cílem německého sjednocení bylo evropské Německo, nikoliv německá Evropa, ovšem s tou zadní myšlenkou, že se euro mělo chovat jako marka a ECB jako Bundesbank. Odtud ona zjevná přísnost maastrichtských „kritérií“ a volba Frankfurtu jakožto sídla ECB.

Silné měnové jádro

Geopolitická a ekonomická nutnost poté rozšířily eurozónu daleko za hranice ideálního prostoru, který v roce 1994 vymezil Schäuble a Lamers, aniž by přitom rozšiřování měny doprovázelo nezbytné posilování evropské politické jednoty. Řecká krize potvrzuje, že v Evropě myslí každý sám na sebe. Je to evidentní, protože političtí představitelé se řídí svými voliči, a nikoliv neexistující evropskou politickou silou. Lze se divit tomu, že v evropské kakofonii považují trhy zhroucení Řecka za jistou věc? V prohlášení Wolfganga Schäubleho a Angely Merkelové chceme sledovat zejména nutnost uklidnit obavy Němců před blížícími se volbami v Severním Porýní-Vestfálsku plánovanými na 9. května.

To je zjednodušená interpretace, která nebere v potaz podstatu otázky: Německo už má dost obětí ve jménu neukázněných evropských partnerů. A tak zatímco řecký premiér Jorges Papandreu mluví z ostrova Kastelorizo o „nové řecké Odyseji,“ vynořuje se v Berlíně pokušení v podobě jádra Evropy a měny pro německou hospodářskou oblast vlivu. Už nejenom pro Francii a Benelux, ale také Rakousko a některé středoevropské a pobaltské státy. To je všechno. Nevíme, jestli je taková perspektiva realistická, či nikoliv, ale víme, že nás všechny Evropany, předně Italy a ostatní PIGS, ale taktéž Němce, bude stát slzy a krev.

Názor

„Euromarka“ pro bohaté země?

Má řešení krize, kterou prochází euro, jméno „euromarka“? Myšlenku vytvořit druhou evropskou měnu hájí v listu Standaard belgický ekonom Peter De Keyzer. Toto nové euro, které by se připojilo k euru stávajícímu, by sdružovalo „Německo, Nizozemí, Finsko a další ‚silné státy‘, jejichž rozpočtový schodek nepřekračuje 3 %, státní dluh 80 % DPH [...] a dlouhodobé úrokové sazby se blíží sazbám německým,“ vysvětluje De Keyzer. Díky euromarce „bude mít Německo opět silnou měnu a věrohodnou rozpočtovou politiku. Pro jižní země to bude znamenat silně oslabenou měnu, hospodářský růst a závan čerstvého vzduchu pro ozdravení rozpočtu. Nikdo nebude muset devalvovat, nikdo neztratí tvář, euro bude zachráněno a my získáme novou silnou evropskou měnu.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma