Vyberte si jazyk
Prohlášení ze zatím posledního summitu eurozóny obsahuje jeden odstavec, který dává Evropské centrální bance souhlas s intervencí v případě extrémní dluhové krize. Nejedná se přitom jen o nějaký výklad: stojí to černé na bílém. Rajoy tento dokument nosí v aktovce, jako kdyby šlo o nějakou morální záruku. Proto je předseda vláda z finančních ukazatelů poněkud rozpačitý a v soukromí nevychází z úžasu z toho, co sám považuje za flagrantní porušení slibu [ze strany EU]. Svou zlost vůbec neskrývá a má za to, že evropské instituce neberou vážně ani samy sebe. Možná, že si v této chvíli, kdy riziková prémie a úrokové míry dluhopisů dosahují bodu tání, uvědomil, že problém nespočívá ani tak v nespolehlivosti Unie, jako spíše v neoficiálním – avšak odhodlaném – záměru vynutit si záchranu státu. Netečnost Maria Draghiho nemůže mít jiný než strategický důvod. Za gesty a dokonce i oficiálními rozhodnutími zřejmě stojí snaha odsoudit Španělsko k formální intervenci pod pohrůžkou pozastavení plateb.
Pokud v pondělí ECB nezchladí trhy masivním nákupem španělského dluhu [riziková prémie dnes dosahuje rekordních 6,40 procentních bodů a o nákupu španělských obligací ECB není ani zmínka], bude to proto, že Merkelová to v soukromí zarazí, ačkoli na veřejnosti hájí v Bundestagu potřebu podpory našeho finančního systému. Se zpožděním způsobeným vlastními chybami vládní kabinet svou část dohody víceméně splnil: zimprovizoval (ano, zimprovizoval) velice tvrdý plán úsporných opatření, dalším zvýšením daní zaskočil i svou voličskou základnu a horkou jehlou ušil ještě štíhlejší rozpočet na rok 2013. Nic. Trhy však šly svou cestou, a nechaly tak ztroskotat veškeré naděje, aniž by někdo ve Frankfurtu hnul prstem ve snaze zkázu odvrátit. Tato nedůvěra má mnohem hlubší kořeny. Netýká se jen vlády, ale i státu. Celé země.
Tato hluboká nedůvěra má samozřejmě své důvody. Předlužené hospodářství, odpor vlády k redukci přebujelé státní správy, odpor autonomních komunit ke snižování deficitu, technický bankrot několika regionů, kapitulace Valencie [autonomní komunita požádala stát o pomoc], ohromný a nedotčený aparát regionálních a komunálních úřadů. A obavy občanů, které svědčí o neschopnosti společnosti pochopit závažnost situace.
Ale taková situace panovala ještě předtím, než Evropská rada, euroskupina a další vysocí představitelé podepsali závazek jednat prostřednictvím jediného možného nástroje měnové politiky. Jednalo se o výměnný obchod, od něhož chladnokrevně odstoupila jedna ze stran. Je možné, že se o víkendu bude v zahradou obklopeném paláci Moncloa [sídlo předsedy vlády] rozléhat ohlušující ticho. Premiér má 48 hodin na to aby zjistil, zda jej – nás – opustili.
Finance
Vydržet tři měsíce
„Španělsko má hotovost na tři měsíce,“ píše La Vanguardia 22. července s odkazem na prohlášení nejmenovaného ministra. V době, kdy jsou náklady na obsluhu dluhu vzhledem k sazbám dalece překračujícím 7 % neudržitelné, označuje deník tuto finanční marži za
„skrovný obnos, s nímž je třeba přežít „50 proklatých dní“. Právě tak se v Itálii hovoří o lhůtě [do12. září], kterou si dal německý ústavní soud na to, aby rozhodl, zda je rozšíření pravomocí nového Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), který by tak mohl nakupovat dluhopisy zemí bojujících s finančními problémy, v souladu s německou ústavou. Do té doby je třeba vzdorovat bouři, v níž trhy ponechaly Španělsko svými čím dál horlivějšími sázkami na bankrot země a konec eura. [...] Jak dlouho může tato situace trvat?
