Bouře, která se snáší na Řecko a na Evropu, na burzy a státní dluh, bude zřejmě novou „dokonalou bouří“. List Financial Times se evidentně nemýlil, když na začátku února vyslal do světa varovnou zprávu: pozor, hedge fondy (investiční fondy) mají v zásobě 8 až 10 miliard dolarů krátkodobých pozic a jsou připraveny dát je na trh a vsadit na zhroucení eurozóny zatížené dluhy. Útok je zahájen a dominový efekt je nejen možný, ale dokonce pravděpodobný. Tato krvavá lázeň, která nás již stála 160 miliard euro, nám uštědřila dvě důležité lekce.

První lekce: trhy míří prstem někam k nebi, něco ukazují. Hlupáci tak jako vždy hledí na prst, a ne na měsíc. Prst představuje Řecko – zemi, která se dnes hroutí. Poté, co řecký dluh dostal nové negativní hodnocení, jsou řecké dluhové cenné papíry „dobré tak leda na vyhození“. Podle amerických investičních bank je to nejriskantnější trh, co se týče krátkodobých cenných papírů. Za těchto podmínek platí, že čím víc se Řecko snaží najít na trhu zdroje, tím víc utahuje smyčku kolem svých veřejných financí. Čím víc se snaží zachránit, tím víc se dusí. S tím vším se počítalo. A ti, kteří se dnes tváří, jako že pláčou, jen roní krokodýlí slzy.

Ten pravý cíl: záchrana eura

Ovšem viděno nelítostnou logikou spekulantů, jsou Atény pouze návnadou. Není to skutečný cíl. Ten pravý cíl, onen měsíc, který nevidíme, je mnohem, mnohem větší – euro. Měnová unie leží uprostřed pole, na němž mezi sebou bojují státy a trhy. Důkazem toho je ofenzíva, která už by zahájena proti Portugalsku, zemi, jejíž dluh dostal špatné hodnocení a jejíž osud se ubírá stejnou cestou jako osud Řecka. Portugalsko má být příští obětí.

Dosud jsme ale řešili bankrot pouze dvou okrajových ekonomik eurozóny. Katastrofa může přijít hned poté. Řecká tragédie, portugalské fado a po nich středomořské drama: Španělsko a Itálie už figurují na černé listině spekulantů. Pigs nepigs, teď se jedná o třetí a čtvrtou ekonomiku Eurolandu, země považované za „too big to fail“, čili příliš velké nato, aby zbankrotovali, neboť jsou „too big to bail“, příliš velké na to, aby se jim pomohlo. Jisté ale je, že pokud přijde řada na Madrid a Řím, budeme diskutovat o jiném světě a jiné Evropě. To je ten měsíc, na který se spekulanti chystají zaútočit. Trhy nyní sázejí na pád měnové unie. A novinkou je to, že jim sázky začínají vycházet.

Krize francouzko-německého páru

Lekce číslo dvě. Trhy vítězí, protože státy zažívají chaos. Je tu především jedna země, kde panuje větší chaos než jinde. Francouzsko-německá osa, která řídila Evropu v klíčových momentech, se rozpadla a kancléřka Angela Merkelová dnes stojí sama proti zbytku kontinentu. Řecký debakl a eurodelírium vyvolané plánem, který Němci špatně strávili, či možná nikdy nestrávili, odhaluje novou tvář Německa. V „dokonalé bouři“ posledních měsíců je německý postoj „koherentní, ale mylný“, jak napsal v polovině března Wolfgang Munchau ve Financial Times.

Na rozdíl od toho, co se dělo v nekrásnějších momentech německých dějin posledních dvou desetiletí, se dnes Německo ujímá své zodpovědnosti vůči Evropě sobecky a jednostranně. Dokonce i evropský summit, naléhavě svolaný na 27. dubna, v době, kdy Řecko stojí na pokraji bankrotu a finanční trhy se hroutí, se věnoval čistě „domácí“ události – volbám v Severním Porýní-Vestfálsku plánovaným na 9. května. Vláda kancléřky Merkelové, již liberálové vicekancléře Guida Westerwelleho posunuli více doprava, nemůže a ani nechce vyvolat u veřejnosti dojem, že se podřizuje oněm věčným „latinos“, neukázněným a nerozhodným zemím Středozemního moře, „Clubu Med“.

Neuro a sudo

Německo svým postojem „zdrženlivého proevropanství“ dalo spekulantům do rukou skvělou zbraň. Pokud si Euroland nedokáže vytvořit jednotná a všemi sdílená pravidla týkající se disciplíny ve státních financích, stability cen či hospodářské soutěže, pak se euro nemůže příliš dlouho udržet. Spekulanti z celého světa tohle pochopili, a jako smečka psů útočí na nejslabší členy skupiny. Čelním představitelům a občanům Německa to nahání strach. Začali se proto zajímat o „odlišnou“ vizi eurozóny, o měnovou unii omezenou na ty země, které přijmou společné normy účetní kázně a kontroly inflace.

Podle tohoto scénáře bychom už neměli jednu měnovou unii, ale dvě: euro první kategorie pro severní, daňově ukázněné země a euro druhé kategorie pro jižní, méně disciplinované země. Němečtí ekonomové a anglosaští bankéři, jako například Taylor Martin, tuto teorii otevřeně rozvinuli, a dokonce už nalezli i názvy pro dvě nové měny: „neuro“ a „sudo“. Vypadá to jako hra, ale hra to není. Evropské vlády to nepochopily, a ačkoliv sedí přímo pod sopkou, stále se vesele baví.