Vyberte si jazyk
Nová Evropa byla hezky znějícím termínem, se kterým přišel Donald Rumsfeld na pomoc válečnému úsilí Bushovy administrativy. "Starým Evropanům" se nelíbil a utahovali si z něj, protože naznačoval, že je Evropa ohledně irácké invaze rozdělena více, než bylo ve skutečnosti pravda. Že na tom přece jen něco bylo, však zapřít nemohli. To už je ale dávno. Nyní, když se Polsko a Rusko usmiřují, východní a střední Evropu přešla chuť bojovat v amerických válkách a Obamova administrativa se snaží celé myšlence "zvláštních vztahů" vyhnout, bychom snad mohli toto nepříjemné označení nechat být.
Šest let po té, co Evropa uskutečnila své nejrozsáhlejší rozšíření, nejsou tyto rozdíly ani tak ostré, ani tak zatrpklé, jako kdysi. I když se "nová" Evropa míchá se starou, je možné říct, že se určitý typ docela jiných, "nových" Evropanů objevuje i tam, kde by se to dalo čekat nejméně, tedy v Británii? Můžeme o tom pochybovat, ale na jednou je tu i pro nás - pro-evropské dinosaury - naděje.
Levně do Tallinnu
Není tomu tak dávno, co jsem naříkala nad tím, co se zdálo být neměnným rozvrstvením britských zahraničně-politických zájmů podle věku. Na jedné straně tu byli ti, kteří si pamatovali 2. světovou válku a viděli fašismus v jeho mnoha odstínech jako největší hrozbu. Potom tu byli ti, kdo vyrostli ve stínu války, kteří se stali chrabrými bojovníky války studené, kdo trvale upírali zrak přes Atlantik a drželi se štítu Nato. Nakonec ti, kterým by se dalo říkat první Evropané - kteří zažili svobodu pohybu po alespoň polovině kontinentu a stále více a dobrodružněji cestovali napříč jeho ztrácejícími se hranicemi.
Trapným selháním mojí - evropské - generace bylo podle mě to, že se nám naše nadšení nepodařilo předat dál, těm kdo přišli po nás. Jistě, byl tu pád Berlínské zdi a všechno to vzrušení spojené se znovuspojením obou evropských polovin. A levné letenky, díky kterým se z alkoholových víkendů na Ibize a Krétě stala nutná část dospívání a které vyhnaly davy dvacetileté mládeže na večírky "loučení se svobodou" do Tallinnu. Tato potěšení se však zdála koexistovat se lhostejností, podezřením, i xenofobií vůči Evropě a EU. Nová generace se zdála nebýt si vědomá toho, že tyto zážitky jsou tak lehce dostupné jen díky idealismu těch, kteří chtěli vymítit válku z evropského kontinentu a kteří k tomuto cíli vytvořili příslušné instituce.
Evropan Clegg
Až do tohoto měsíce se zdálo existovat všeobecné přesvědčení, že pro verzi euroskepticismu lídra konzervativců Davida Camerona nebude problém vyhrát volby: to proto, že britské voličstvo údajně inklinovalo stejným směrem. Tradičně nesmlouvavě proevropský postoj Liberálních demokratů byl vnímán jako slabá stránka strany i jejího vůdce Nicka Clegga.
Dokonce se vtipkovalo - a ne bez nádechu serióznosti - že to, že Clegg ovládá několik jazyků a dříve pracoval v Bruselu, jeho lehce kontinentální styl, holandská matka a napůl ruský otec, jeho španělská manželka a španělská křesní jména jeho dětí, by se zápecnickému britskému voliči mohli jevit jako záporné. Uvidíme, jak si s tím zítra večer poradí. Mě osobně se zdá, že určité Británii - alespoň té městské, která se za posledních 20 let stala méně formální a více mezinárodní, dokonce i viditelně více evropskou - Cleggův uvolněný a beztřídní styl spíše vyhovuje.
Nové bližší vztahy?
Nejprve tu byla opozice proti válce v Iráku, to proto, že odrážela americké priority spíše než národní zájmy evropských zemí, jejichž lídry Amerika požádala o podporu. Francie a Německo odpověděly Ne. Velké množství Britů řeklo též Ne - ani vláda ani opozice, které obě ukázněně zaujaly požadované pozice, jim však nevěnovaly pozornost.
Pak tu byl problém "sociálního státu" a jeho upřednostňování ochrany pracovních míst, kratší pracovní doby a větší rovnosti, než se britským vládním kabinetům v posledních dobách zdálo být v našem zájmu. V celé diskuzi o potřebě větší regulace bank se britská veřejnost nakonec postavila za požadavek tvrdšího postihu, než naše vláda i opozice - jinými slovy, Britové zaujali více kontinentální postoj, podle kterého není úspěch definován pouze růstem HDP.
Je možné, že důsledky 20 let flirtování s americkou cestou povedou v Británii k posunu sociálních a ekonomických postojů více evropským směrem. Možná se nakonec mění i politické scéna. Nezajímavé není ani to, že v nedávné Zelené knize o obraně vláda zčistajasna propaguje bližší vztahy s Francií. Pokud se ukáže, že euroskepticismus už není tak jistou výhrou, jako býval, snad si to může moje generace trochu přičítat k dobru. Třeba nakonec ze svých ostrovních spoluobčanů uděláme Evropany.
