**Politická Evropa je se svými schopnostmi u konce. Těm, kdo to ještě nepochopili, byl důkaz poskytnut minulý týden.Společné prohlášení francouzského prezidenta Françoise Hollanda a německé kancléřky Angely Merkelové „udělat vše po ochranu [eurozóny]“ bylo pouhým výrazem zoufalství.

Už od třetí věty prohlášení je zřejmé, že členské státy eurozóny včetně Německa a Francie již nezaujímají ke krizi stejný přístup. Státy „musejí každý podle svých schopností dostát při naplňování tohoto cíle svým závazkům“. Tato slova lze rovněž interpretovat jako kapitulaci: každý ať si poradí, jak může.**

Odstředivé síly na vzestupu

Jsme tedy svědky posledních záchvěvů společné diplomacie eurozóny. Konsensus je jen zdáním. Pod povrchem pracují čím dál mocnější odstředivé síly. Jeden den naznačí šéf Evropské centrální banky Mario Draghi možnost poskytnout státům s finančními problémy novou pomoc a [německý] ministr financí Wolfgang Schäuble druhý den jeho slova popře. Řecko požaduje více času, zatímco k nám dnes a denně proudí nová komuniké o prohřešcích aténské vlády a němečtí političtí představitelé otevřeně volají po odchodu země z eurozóny. Španělský ministr zahraničních věcí namísto toho, aby hovořil o problémech své země,vyzývá Německo k navýšení pomoci. Na tom, jaké kroky k řešení krize podniknout – přímý či nepřímá nákup dluhopisů, záchrana bank, programy úsporných opatření – se nedokáže nikdo dohodnout.

Euro umírá na Jihu

**Německá vláda je tak v menšinovém postavení pouze v Radě guvernérů ECB. Pokud započteme východoevropské členské státy, bude situace hned jiná. Sever a Jih od sebe dělí propast. Dříve nebo později budeme muset pohlédnout sami sobě do očí a přiznat si, že to takhle už dál nejde.

Za jedenáctiletou existenci eura se k sobě severoevropská a jihoevropská hospodářská zóna nepřiblížily, naopak jsou si vzdálenější. Za těchto okolností nemá společná měna smysl.**