Vyberte si jazyk
Evropské hospodářství a geopolitický pořádek jsou v krizi. Nezaměstnanost, úsporná opatření a napětí mezi jednotlivými členskými státy vedly řadu pozorovatelů k tvrzení, že nastane politická atmosféra podobná 30. letům 20. století. Zatím se však tyto předpovědi zdaleka nenaplnily.
Politický střed se zatím udržel téměř všude. Tím, co stojí za povšimnutí, není nárůst extremismu, nýbrž naopak vzhledem k hloubce a trvání krize jeho ojedinělost.
Nikde nejsou obavy z nárůstu extremismu větší než ve Francii. V dubnu během prvního kola prezidentských voleb zaznamenali radikálové velké zisky. Ale vzhledem k tomu, že ani na chvíli neexistovala sebemenší šance, že by se prezidentem mohl stát někdo jiný než jeden ze dvou mainstreamových kandidátů, neměly hlasy odevzdané extremistům v těchto volbách žádný dopad.
Červnové parlamentní volby byly něco zcela jiného. Kdyby v těchto volbách extremisté zopakovali výsledek z prvního kola prezidentských voleb, získali by v pařížském zákonodárném sboru mnoho křesel. Když však došlo na lámání chleba, voliči jim důvěru nedali. Reakční Národní fronta Marine Le Penové získala pouze dvě křesla v 577členné dolní komoře. Mainstreamová uskupení levého a pravého středu získala celkem 560 křesel.
Ospalý Iberský poloostrov
Na jih od Pyrenejí je hospodářská situace mnohem horší než ve Francii. Každý čtvrtý obyvatel Španělska je bez práce a skoro každý měsíc se oznamují další a další úsporná opatření. Přesto parlamentní volby loni v listopadu vedly jen k nudně přímočarému přechodu od levého k pravému středu.S výjimkou jistého nárůstu podpory krajní Sjednocené levice (ze 4 % na 7 %) nezaznamenali extremisté ve srovnání s volbami z roku 2007 žádný nárůst.
Druhý iberský stát – Portugalsko – byl víc než deset let nejpomaleji rostoucí ekonomikou západní Evropy. Poslední volby proběhly před 15 měsíci v době, kdy byla země nucena žádat o finanční pomoc EU-MMF. Vládnoucí středolevicová strana ztratila ve srovnání s předchozími volbami 9 procentních bodů. Vítězná střední pravice naopak o 10 procentních bodů posílila. Extremisté nezaznamenali žádný nárůst podpory. Po touze Portugalců po návratu k starým autoritářským pořádkům ani stopy.
Bez politických vražd v Řecku
Zahraniční pomoci se oproti svým středozemním sousedům vyhnula Itálie. Ale podobně jako Portugalsko trpěla zdlouhavou stagnací i před rokem 2008. Její slabé hospodářství se dnes opět propadá do recese. Největší politický dopad hospodářské krize je však antipolitický. Hnutí pěti hvězd internetového aktivisty Peppeho Grilla se z ničeho nic objevilo v květnových komunálních volbách a není možné ho přesně zařadit do politického spektra. Ačkoli je Grillo zastáncem radikálních hospodářských řešení – odchod z eurozóny a vyhlášení státního bankrotu – nic nesvědčí o tom, že by on sám nebo jeho hnutí nějakým způsobem vybočovali ze základního demokratického rámce.
A dokonce i v Řecku, na nějž měly hospodářské a politické nezdary vůbec nejtvrdší dopad, bylo méně násilí, než by se vzhledem k rozsahu problémů dalo očekávat. Navzdory dlouhé historii terorismu nedošlo k politickým vraždám. I když pouliční protesty proběhly, nebyly násilnější než nepokoje rok předtím, kdy se země dostala do sestupné spirály.
V Německu – kde byla hospodářská krize cítit jen velice málo, přičemž nezaměstnanost dosahovala nejnižších úrovní za několik desetiletí – je nespokojenost obyvatel s finanční výpomocí slabším zemím eurozóny celkem hluboká. Navzdory tomu se žádná ze tří opozičních stran v Bundestagu v otázce bailoutů s vládou názorově nerozešla ve snaze zaujmout volebně výhodné postavení.
V Německu vítězí piráti
Na vzestupu je mimoparlamentní opozice z řad podnikatelů a ekonomů vystupujících proti bailoutům. Avšak nezdá se, že by se příští rok ve spolkových volbách objevilo nějaké nové uskupení proti euru či záchranným plánům.
Stejně jako v Itálii byla i v Německu největší politická změna antipolitická – volební zisky pirátského hnutí.
Jedním z mála příkladů znatelného oslabení středu je Finsko. Izolacionistická strana Praví Finové před 15 měsíci téměř zpětinásobila své volební zisky. I když jsou Praví Finové xenofobní, v jejich izolacionismu je toho antidemokratického jen málo.
Mimo eurozónu to vypadá v podstatě stejně. Malou výjimkou je Maďarsko, kde dochází k napadání demokratických norem, a v poslední době možná i Rumunsko. Ale i tyto státy mají daleko k tomu, aby se podobaly autokracii 30. let.
Místo extremismu jen silný odpor k vládě
Při snaze o pochopení současných událostí nám neposkytují nejrelevantnější historickou paralelu 30. léta, nýbrž 90. léta 20. století. Na začátku zmíněného desetiletí zažily demokracie ve střední a východní Evropě šok z přechodu z centrálně plánovaného hospodářství na model volného trhu.
Řada průmyslových oborů protěžovaných v době komunistického experimentu zkolabovala. Následkem nárůstu nezaměstnanosti došlo k propadu životní úrovně.
Nejmarkantnější politickou reakcí nebyl nárůst podpory extremistů ve stylu 30. let, ale silný a téměř univerzální posun k odporu proti stávající vládě. V tuctech voleb v transformujících se zemích v 90. letech nebyla téměř žádná vláda znovuzvolena. Právě to se v Evropě odehrává i dnes. Voliči zavrhují stávající vlády, nikoliv demokracii či její hodnoty. Ke změně k horšímu by bylo zapotřebí hlubší a delší deprese, což se bohužel vyloučit nedá.
Protinázor
Oslabená demokracie v Budapešti a Bukurešti
„Maďarsko, Rumunsko: a co když se skutečná krize Evropy odehrává na Východě?“klade si otázku francouzský zpravodajský server Mediapart v souvislosti s referendem o sesazení rumunského prezidenta Traiana Băsesca.
Mediapart se domnívá, že
přitvrzení rumunského režimu ilustruje, podobně jako Maďarsko Viktora Orbána, demokratickou oslabenost členských zemí Unie naplno zasažených krizí.
Přestože má srovnávání maďarské a rumunské zkušenosti své meze, Mediapart s odkazem na slova odborníka z oblasti geografie vysvětluje, že ani v jedné z obou zemí „nebyl vstup do Evropské unie provázen očekávaným efektem: nárůstem blahobytu“. Přestože rumunský premiér Victor Ponta a jeho maďarský protějšek „zastávají zcela odlišné přístupy“, oba jsou „plodem tohoto rozčarování“.
„Někteří pozorovatelé vidí v současné krizi Rumunska a Maďarska důkaz toho, že rozšiřování Unie o východoevropské státy proběhlo příliš rychle,“ poznamenává Mediapart, který nicméně soudí, že
„pokud je dnes Evropa za něco odpovědná, pak zejména za svou téměř naprostou neschopnost potlačovat tyto posuny k autoritářství, které dokáže pouze odsuzovat ve svých projevech.“
