Euro naší neshody

Politická Evropa má před sebou nejistou budoucnost. Evropané již nesdílejí stejný projekt a Spojené státy neakceptují existenci eura, tvrdí portugalský spisovatel Eduardo Lourenço.

Zveřejněno dne 2 srpna 2012 v 15:49

Po dvou sebevražedných epizodách dvacátého století vsadili tři z válčících mocností ze zoufalství na poslední kartu: sen o nové Evropě. Světové války, jež byly dvojitou evropskou „sebevraždou“, znamenaly vrchol nelítostného boje: půl tisíciletí trvajícího zápasu o nadvládu mezi Španělskem, Francií, Anglií a Nizozemskem, k nimž se později připojily Rakousko, Prusko a Rusko. Po boku velkých hráčů se jako spojenci příležitostně objevovaly i Portugalsko a v té době periferní Švédsko.

Vidíme-li tedy v naší evropské minulosti dlouhou, sem tam přerušovanou „občanskou válku“, nijak jí tím nekřivdíme. Všechny národy sdílejí jistou část kultury, která je dědictvím antiky, má svůj původ v křesťanství (katolicismu, protestantismu, pravoslaví) a která se od pádu Konstantinopole stavěla do opozice vůči jiným kulturám a náboženstvím.

Vzhledem k tak složité minulosti není divu, že západní Evropa narážela při uskutečňování své evropské utopie, svého prvního významného demokratického projektu mezinárodního rozměru, na řadu překážek. Bohužel evropský projekt mohl být navzdory své naléhavosti realizován pouze v kontextu studené války: Spojené státy a Sovětský svaz chtěly upevnit svou nadvládu nad světem a Evropa pro ně (již v této době) představovala zájmový prostor. Kontinent rozdělený mezi USA a Rusko měl v podstatě dvojí tvář. S pádem Berlínské zdi se tato situace radikálně změnila.

Euro symbol Evropy po roce 1989

Lze se domnívat, zejména dnes, že vznik eura otřásl fetišem dolaru, který byl až do té doby jedinou imperiální měnou v prostoru zvaném globalizace, lépe řečeno v prostoru politické, hospodářské, finanční, technologické, a především kulturní amerikanizace světa. Možná že zavedení, upevnění a úspěch (přehnaný?) eura nepřestaly světový měnový systém nikdy znepokojovat. Systém, pro nějž dolar a jeho absolutní nadvláda představují nejmocnější zbraň umožňující pořídit si jinou, stejně tak mocnou zbraň, jakou je ropa, a kontrolovat světový trh.

Newsletter v češtině

K vysvětlení takřka celosvětové krize, která zuří v samém srdci kapitalismu digitální éry, není zapotřebí představovat si nějaké ideologicko-finančnické spiknutí nebo snahu o destabilizaci eura a skrze něj celého projektu politické autonomizace nové Evropy s cílem zajistit si její definitivní historickou podrobenost. NATO je na strategickém poli tímtéž, čím je oslabování eura (respektive jeho budoucí zánik) na poli hospodářském a finančním: jednotná měna symbolizuje a ztělesňuje Evropu po roce 1989. Kdo ale ještě v Evropě touží po Evropě?

Paradoxně tím nejvíce proevropským z velkých národů je navzdory svým eticko-politickým omezením právě Německo. Bývalá země marky a nový MMF eura. Pouze Německo (ačkoliv bylo odzbrojeno, anebo možná právě proto) disponuje ještě dostatečnou hospodářskou silou, aby uchránilo evropeizující „utopii“ před temnými vlivy, které ho kdysi stáhly do propasti. Pouze Německo má ještě dostatečnou historickou auru na to, aby se zhostilo hlavní role, kterou mu osud přidělil nebo kterou si samo vybudovalo. Kdo, když ne Německo, může navzdory hrůzným přízrakům, které tato představa vyvolává – přivést do evropského prostoru „Evropany“, jako jsou Ukrajina nebo velké Rusko? Nebo Turecko, k němuž má Německo blíže než kterákoliv jiná země?

Ve východní Evropě je evropský sen živý

Historickou angažovanost ve prospěch exemplární Evropy bychom přitom očekávali spíše ze strany vlasti Voltairovy než Lutherovy. Stejně tak exemplární, jakou bývala kdysi v mnoha oblastech právě Francie, která dlouho dobu Evropu sama ztělesňovala: pro mnohé představovala referenční „národ“ v protikladu vůči „světu-ostrovu“ reprezentovanému Anglií. Možná proto už od začátku nestála o to sama sebe překonávat ve snaze stát se dynamickým vtělením Evropy. Anglie ani Francie, historické potomkyně nepřekonatelné rivality, necítí potřebu Evropy. Stojí mimo.

Naopak v jižní a východní Evropě je evropský sen velice živý. Tyto oblasti jsou ale malé, okrajové a odsouvané na okraj. Sever pak budí dojem, že náleží ke kontinentu s dávno zmrzlými sny.

Evropa možná nikdy neměla potřebu někam směřovat. Ani usilovat o jiný historický, politický, ideologický či kulturní status, než byl ten, který vždy měla, tj. status celku složeného z rozmanitých entit. Právě zde se utvářel moderní svět. Modernita světa. Na to nezapomínejme. Nepotřebujeme, aby nás někdo zachraňoval. Potřebujeme se zachránit sami, a to není málo. Rozhodně nejsme na prodej.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma