V 60. letech 19. století patřil k uznávaným redaktorům New York Tribune i jistý Karl Marx, který tehdy napsal, že Japonsko je „s veškerou svou iracionalitou a dělbou [moci] poslední skutečně feudální zemí“. Dnes se tehdejšímu Japonsku podobá Evropská unie s Angelou Merkelovou v roli šóguna.

Japonsko bylo v této době mozaikou feudálních provincií v čele s místními pány, tzv. daimjóy, kteří byli podřízeni nejvyššímu veliteli vojenských sil, šógunovi. Administrativa šógunátu se nazývala bakufu. V Kjótu sídlil také císař, i když s ještě omezenějšími pravomocemi, než má současný prezident EU Herman Van Rompuy.

Daimjóové spravovali svou oblast každý podle svého – s vlastní měnou, daňovým systémem i armádou. Nařízeními bakufu (Brusel) velmi často opovrhovali, a když k nim administrativa vyslala inspektory, daimjóové (Řekové) je podfoukli. Provincie Sacuma tak například vybudovala umělé vesnice, kde se měli samurajové vydávat za sedláky. Japonská elita trávila mnoho času v Edu (Tokio/Brusel), kde proměňovala veškeré příjmy z daní v náklady na reprezentaci. Obyčejní lidé se o císaře ani šóguny (představitelé Bruselu) nezajímali. Karl Marx vyjádřil dobové opovržení Japonskem následovně: zaostalá země, která je z hlediska politické správy natolik rozdrobená, že své problémy nemůže vyřešit.

O pár let později se ale z Japonska stal jeden z nejcentralizovanějších států na světě. Japonci rozdrtili v roce 1905 ve válce Rusy – což se ne každému podařilo – a založili podniky jako Mitsubishi. Jak se to stalo? Odpověď zní: díky krizi v podobě globalizace. Americký komodor Perry a jeho dělostřelci donutili Japonsko, aby svůj trh otevřelo Západu [v roce 1854].

Dnes prochází krizí Evropa. Jižní státy se nedokázaly ekonomicky přizpůsobit světu, který musí počítat s industrializovanou Čínou. Staly se otroky měny, díky níž si mohou levně půjčovat, která ale rovněž vyhnala ceny jejich zboží vysoko nahoru. Zdá se, že euro může zachránit jedině politická unie. Think-tanky a evropští úředníci zakoušejí frustraci podobnou té, jakou kdysi zakoušelo Japonsko, které nebral nikdo vážně. Frustraci z bezmocnosti.

Situace si žádá evropskou verzi reforem Meidži [období reforem císaře Meidžiho v letech 1868-1912, které měly zemi modernizovat a otevřít světu], to znamená centralizovat moc a odebrat členským státům rozhodovací pravomoci v hospodářské oblasti. Možným scénářem by mohlo být významné posílení oficiálních pravomocí Bruselu (císaře), přičemž za nitky by v zákulisí tahala klika technokratů a politiků. Iluzorní demokracie.

Brusel poté musí ukáznit provincie, které zatím ještě škrtí eurosmyčka. EU prodá evropský projekt jako projekt mírotvorný, přičemž bude – zaslepeně – poukazovat na zatím poslední kataklyzma, v našem případě druhou světovou válku. Mnoho jiných konfliktů, jako například třicetiletá válka [1618-1648], se ale zrodilo z lokálních protestních hnutí proti nařízením ústřední moci.

Japonská elita měla velice silné národní cítění a žila pod stejnou císařskou dynastií více než 1000 let. Ale k tomu, aby se japonský národ stal skutečně japonským, byla zapotřebí občanská válka, mezinárodní válka a nacionalistický školský systém (tuto éru ukončilo svržení bomby na Hirošimu). Chceme-li my v naší části světa najít sjednocenou Evropu, musíme se vrátit do doby římského císařství. Stručně řečeno: krize eura vyžaduje jednotný evropský stát, který má ale jen malou šanci na přežití. A navíc tu není ani záruka toho, že tato politická entita přispěje k míru. Může tomu být právě naopak.