Moc pýchy a předsudků

Navzdory snahám italského premiéra Maria Montiho zalichotit německému veřejnému mínění kritizují jeho spoluobčané německé nacionalistické a protievropské cítění. Na vině je předpojatost, ale i postoj Italů, domnívá se La Stampa.

Zveřejněno dne 6 srpna 2012 v 16:08

Jak přesvědčit Němce, že neusilujeme o jejich peníze? Vrozhovoru, který poskytl deníku Der Spiegel, se Mario Monti snažil, seč mohl: jakožto kompetentní politik se znovu pokusil vysvětlit, že Italy vyšla pomoc Řecku, Irsku a Portugalsku mnohem dráž než je [Němce] a že vzhledem k současným úrokovým sazbám státních dluhopisů dotují Němce Italové a Španělé, a nikoliv obráceně.

Najít porozumění není snadné. Problémy měnové unie dnes v Německu nevyvolávají pouze kolektivní rozčarování z evropské integrace podobné tomu, jaké zažívá i Itálie, ale rovněž kulturní fenomén patrný u německé vládnoucí třídy, která má tendenci si myslet, že pravdu má ona a nikdo jiný.

Minulý týdenhlásal bulvární list Bild bombasticky svým čtenářům, jako by šlo o nějakou senzaci, že Německo na prodlužující se krizi vydělává, přičemž tento zisk činí podle jeho odhadů za posledních třicet měsíců 60 miliard eur. Mnozí odborníci považují toto číslo za velice pravděpodobné. A přitom se toho mnoho nezměnilo. Populisté se vychloubají novým důkazem vlasteneckého úspěchu, zatímco zbytek dělá, že nic nevidí.

Co se děje na trzích? Někteří makléři to nedávno velice jasněvysvětlili deníku New York Times. Podle svých slov vědí, že italské dluhopisy, jejichž výnosy jsou v současnosti velice vysoké, by mohly být skvělou investiční příležitostí, ale nadále je raději prodávají, než aby je kupovali, protože se obávají, že se jejich kolegové stejně nechají unést „vlnou tsunami kolektivního pesimismu“, která by mohla Itálii zcela vyhodit ze sedla.

Newsletter v češtině

Právě tuto skutečnost mnozí ekonomové nadále popírají. Jejich teorie na ni nebere ohled, jednoduše pro ně neexistuje. Tvrdí, že 6-7% výnosy dluhopisů Itálie a Španělska jsou rozumné, respektive dobře jim tak. Je tu ale jeden háček: na rozdíl od zástupce Bundesbanky [ve vedení Evropské centrální banky], jeho jediného, vzala ECB tuto skutečnost na vědomí. V tom tkví veškerá důležitost rozhodnutí z minulého čtvrtka.

V nebezpečném zkratu mezi volební demagogií a dogmaty konformistického akademického světa míří nový německý nacionalismus v reakci na otázku velice často vedle. Jižní země a Francie jsou obviňovány z toho, že Evropskou centrální banku nabádají, aby rozjela tisk bankovek k financování rozmařilého hospodaření politiků, tak jako to činily v minulosti. Itálie ale s těmito praktikami skoncovala už v roce 1981, deset let před Maastrichtskou smlouvou.

Zároveň je třeba uznat, že v Itálii došlo k některým událostem, které německou nedůvěru přiživily. V devadesátých letech trpěly obě země podobnými neduhy. Zatímco se ale v následujícím desetiletí vystřídaly v Berlíně vlády schopné je léčit, v Římě tomu tak zdaleka nebylo. Ležérní výzvy našich politiků k zavedení eurobondů prozrazují, že by byli rádi, kdyby za nás Němci část účtu zaplatili.

Je tedy v pořádku, ač se to může zdát divné, že kompromis, na němž se dohodla Rada ECB [Frankfurt odkoupí státní dluhopisy zemí potýkajících se s finančními problémy teprve tehdy, až tyto země požádají o intervenci Evropský nástroj finanční stability], podmiňuje intervenci na zkrocení trhů politickou iniciativou (jde o to oživit trhy, nikoliv tisknout nadměrné množství peněz).

Prozkoumáváme nové území, kdy je třeba na každém kroku sledovat, o čem by měli hlasovat občané a co je v rozhodovacích pravomocích úředníků. Ještě větší pozornost než doslovnému znění ústav, které nám na konci čtyřicátých let přinesly demokracii, je v obou zemích třeba věnovat jejich duchu. Co se týče evropských smluv, ty lze v případě potřeby měnit.

Pohled z Německa

„Všichni zmerkelizováni“

Po šokujícím vyjádření italského deníku Il Giornale, který přišel s titulkem „Čtvrtá říše“,vypráví římský korespondent serveru Spiegel Online svou osobní zkušenost Němce žijícího v zahraničí, jenž se setkává s hněvem Italů, kteří se musejí podrobovat politice úsporných opatření vyžadovaných Bruselem a Berlínem.

V Itálii panuje hněv vůči Německu. [...] V barech, bistrech i při sousedském klábosení se přetřásá otázka, proč celý německý národ následuje „tu Merkelovou“ v její krizové politice.

Píše o svém sousedovi Camillovi, který se raduje, že je Německo – „konečně v něčem looser“ – na chvostu z hlediska počtu získaných olympijských medailí, a o skutečnosti, že dochází k oživení přízvisek jako „Crucchi“ a „Panzer“ [hanlivá označení Němců z dob světových válek]. Vypráví o neštěstí jednoho mladého studenta, který si příliš pozdě uvědomil, že je v kurzu italštiny jediným Němcem, jenž si navíc znepřátelil své spolužáky prohlášením: „Nejsme jedna rodina. Řekové si musejí pomoci sami. Příliš málo pracovali a příliš dlouho vysedávali v kavárnách.“

Tváří v tvář jednomu italskému třicátníkovi, který se jej táže, proč Němci hovoří o Itálii jako o nějaké rozvojové zemi, zatímco jde o třetí největší ekonomiku eurozóny, jež do Evropského fondu finanční stability vložila 125 miliard euro (Německo 190 miliard), si novinář Spiegelu Online klade otázku:

Co mu mám na to říct? Že každý členský stát eurozóny má svou vlastní verzi krize s pokaždé jinými oběťmi a viníky? Pravdu v národních barvách, kterou politici a média přinášejí domů z bruselských summitů a dalších ringů sedmadvacítky. A každý zná jen tu svou.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma