Vyberte si jazyk
Před několika měsíci se na palubě švédského ledoborce Oden vydal tým dvacítky dánských badatelů ze Špicberků [norské souostroví na rozhraní Severního ledového oceánu a Atlantiku] na severní pól. Jejich cílem je prokázat, že 155 000 kilometrů čtverečných Severního ledového oceánu – včetně severního pólu – je součástí grónského kontinentálního šelfu, a musí tedy být začleněno do království [které kromě Dánska zahrnuje i Grónsko a Faerské ostrovy].
Expedice má na splnění mise pouze šest týdnů, jelikož v dosažení pólu by mohly vědcům zabránit ledové kry. Musejí shromáždit batymetrické údaje [týkající se hloubky] o Lomonosově hřbetu a vrstvách sedimentu v Amundsenově pánvi na východ od severního pólu. Tato data jsou zcela zásadní pro to, aby Dánsko mohlo v roce 2014 vznést u OSN požadavek na značnou část oceánského dna na sever od hranice 200 námořních mil od břehu Grónska až k severnímu pólu.
Nabízejí se tři otázky: Nevznikne náhodou konflikt mezi Dánskem a Ruskem, jelikož části daného teritoria si nárokuje právě i Rusko? Jaký má Dánsko ke svým nárokům motiv? Bude Dánsko - v případě, že se severní pól stane dánským územím - pól chránit?
Rizika konfliktu jsou zatím marginální
Začněme Ruskem. Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 umožňuje státům rozšířit své území i za hranici 200 námořních mil od pobřeží. Rusko předložilo své provizorní nároky ohledně Severního ledového oceánu v roce 2001 a je zřejmé, že se tyto nároky protínají s předpokládanými požadavky Dánska. Nad mírovou povahou záměrů Moskvy se vznáší stín pochyb. O to víc, že v roce 2007 umístily ponorky na mořské dno pod severním pólem ruskou vlajku. Ale rizika konfliktu na pólu jsou marginální.
Dánsko, Rusko a další pobřežní státy Arktidy ujistily o své vůli respektovat pravidla úmluvy o mořském právu ohledně vymezení hranic a Rusko na mírovém vývoji situace jen vydělá. Díky svému sibiřskému pobřeží o celkové délce 20 000 kilometrů získá obrovskou část dna Severního ledového oceánu. Je málo pravděpodobné, že by Federace dala tento potenciální zisk všanc zažehnutím sporu kvůli skromnějšímu území, které si nárokuje Dánsko.
Navíc šance na nalezení ropy jsou kolem severního pólu omezené. I když vědci znají geologii místní půdy jen málo, vědí toho dost na to, aby vyslovili prognózu, že budou hledat těžitelná ložiska ropy jinde v Arktidě.
Nicméně stále ještě nevíme, jak Rusko a Dánsko konkrétně vyřeší otázku trasování hranic, jestliže si oba státy nárokují stejnou oblast mořského dna. Řada ruských diplomatů vyslovuje názor, že pro nalezení udržitelného řešení bude zapotřebí navázat dialog s dalšími pobřežními zeměmi – rozumí se Spojenými státy.
Ochranný režim jako na Antarktidě
Také nevíme, zda nacionalistické síly v Rusku přistoupí na to, aby Dánsko/Grónsko mělo exkluzivní právo nazývat se správcem severního pólu. Žádný bod na Sibiři sice není tak blízko severnímu pólu jako severní výběžek Grónska, ale Rusové mají za to, že jsou ohledně nároků na vlastnictví pólu v právu stejně jako my.
A nakonec se na strategii vyjednávání o hranicích musejí dohodnout Dánsko a Grónsko. Zahraniční politiku království oficiálně řídí Dánsko, ale rozdělení pravomocí se upravuje podle toho, jak Grónsko získává vliv na mezinárodní scéně [od roku 2009 ostrovu náleží větší autonomie].
Je tu i otázka ochrany regionu. Jižní pól a Antarktida jsou chráněné. Už několik desetiletí tam Smlouva o Antarktidě zakazuje veškeré vojenské aktivity, stejně jako komerční těžbu ropy, minerálů a fauny. Greenpeace a další organizace se domnívají, že by se předmětem podobných ochranných opatření měla stát i centrální část Severního ledového oceánu, která stále nikomu nepatří.
Postoj Dánska není čitelný
To by znamenalo, že by se Dánsko, Rusko a Kanada, které si části tohoto území nárokují, musely vzdát svých požadavků u OSN. Greenpeace zahájila kampaň s názvem Zachraňme Arktidu, která vyvrcholí vztyčením vlajky na severním pólu v roce 2013.
Dánsko myšlenku ochrany Arktidy srovnatelné s režimem platným na Antarktidě dlouho odmítalo. V Arktidě totiž žijí 4 miliony obyvatel, zatímco Antarktida je neobydlená. Jinak práva Dánska na část mořského dna jsou ospravedlnitelná Úmluvou o mořském právu. Ale když dal v roce 2011 šéf grónské vlády Kuupik Kleist otevřeně najevo, že by si přál, aby se pelagické regiony [oblasti volné vody] těšily mezinárodní ochraně, Dánsko změnilo tón.
V srpnu 2011 bývalá ministryně zahraničních věcí Lene Espersenová (Konzervativní lidová strana) podpořila myšlenku „přírodního parku“. Její nástupce Villy Søvndal (Socialistická strana) hovořil zase o „zóně přírodního dědictví“. Nicméně není zcela jasné, co vláda vlastně chce: hájí Dánsko princip mezinárodní ochrany velké pelagické oblasti v Severním ledovém oceánu – kde by byl tím pádem zakázán průmyslový rybolov, komerční plavba a těžba ropy a minerálů? Anebo se země spíše přiklání k symbolické ochraně omezené části polární čepičky? Dánská vláda nepochybně zaujme vyčkávací postoj, dokud OSN nevyhodnotí oficiální nároky jedné i druhé strany a také dokud vědecký tým nepředloží výsledky své expedice.
