James Konrad, sedmadvacetiletý mladík intelektuálního vzezření a vybraného chování, si dříve vydělával jako zaměstnanec sázkařské agentury, v níž odhadoval pravděpodobnost vlivu blátivého terénu na průběh koňských dostihů. Dnes se jeho odhady týkají především evropské politické scény.

Pro banku Royal Bank of Scotland totiž denně provádí obchodní transakce s evropskými dluhopisy v hodnotě až 3 miliard liber, tedy 4,7 miliard dolarů [téměř 95 miliard korun]. Sázky jsou zde stejně nejisté, jako v jeho předchozím zaměstnání, výše finančních sum však zřejmě překvapuje i jeho samotného. „Jak někomu vysvětlíte, že jste právě provedli obchod s dluhopisy za miliardu?“ ptá se. „Miliarda. V těch nulách se člověk snadno ztratí.“

Z obchodu s dluhopisy se stal vlivný aktér evropské hospodářské krize. Představuje radikální přesun moci od politiků směrem k investorům, jakož i k relativně neznámé skupině bankéřů, jejichž společný úsudek je schopen svrhovat vlády a klíčovou roli hraje i v otázce dalšího přežití společné měny.

Navenek se tento trh zdá být nevyzpytatelným Goliášem, avšak i samotní tradeři v rozhovorech přiznávají, že jsou zmatení a mají strach. Transakce, které nyní v zastoupení investorů provádějí, představují šokující bohatství a riziko zároveň – podle Evropské centrální banky jde v eurozóně o státní dluh v hodnotě 6,7 bilionu eur (8,3 bilionu dolarů).

Základní ekonomická obava, že některé evropské země mají jednoduše příliš velkou úroveň zadlužení, je na tomto trhu jedním z nejsilnějších stimulantů. Mnoho investorů je znepokojeno střednědobým a dlouhodobým rizikem spojeným s vlastnictvím dluhopisů evropských zemí a rozhodují se proto – ze svého pohledu zcela racionálně – svůj podíl snížit nebo se ho rovnou zbavit. A zatímco evropští lídři i nadále tvrdí, že společná evropská měna krizi přežije, ne všichni ekonomové jejich optimismus sdílí.

Někteří tradeři zcela otevřeně varují, že mnoho jejich kolegů postrádá schopnost dešifrovat protichůdné signály, které evropští lídři vysílají, přesto, že jejich odvětví je na schopnosti vnímat a správně odhadovat politickou situaci stále více závislé. Jak přiznávají, krátkodobé fluktuace výnosů dluhopisů nejsou vždy věrným odrazem skutečných hodnot a rizik. Z pohledu politiků však tradeři často mají poslední slovo v široké škále vládních politik, přičemž jejich slova jsou navíc často špatně interpretována. Samotní tradeři uznávají, že důsledky jejich rozhodnutí nejsou vždy nutně konzistentní či racionální a jejich význam je často nejasný. Nikdy předtím však ve svých rukou nedrželi tolik moci.

„Dříve jsme byli schopni měřit všechno do detailů,“ říká Tim Skeet, ředitel oddělení fixed income v bance Royal Bank of Scotland. „Dnes se nic měřit nedá. Naše práce má méně společného se statistikou a více se podobá delfské věštírně.“

Ekonomové trh s dluhopisy často považují za racionálního hráče, který politikům vnucuje rozpočtovou disciplínu. Politické špičky jej naopak líčí jako stvůru se stádní mentalitou a obviňují „dluhopisové kovboje,“ že brzdí proces ekonomického oživení v Evropě a podkopávají její sociální stát. Skutečnost je však poněkud komplikovanější.

Obavy traderů a jejich nervózních investorů částečně vysvětují, proč se úrokové sazby dluhopisů zemí, které se potýkají s problémy, například Itálie a Španělska, zvýšily tak rychle, a proč se úrokové míry důvěryhodnějších německých dluhopisů pohybují poblíž negativní hranice. Investoři jsou tak vystrašení, že v podstatě Berlínu platí za privilegium, kterým je v současné době možnost půjčovat mu peníze.

Riziko však představuje zisk – a to často velký – stejně jako ztrátu. Hodnoty, kterými teď trhy s dluhopisy manipulují, je vystavují nebezpečím podobných spekulací, nestálosti a výnosů, na jaké jsme zvyklí na trzích s akciemi. V době, kdy průměrný vládní dluh v Evropské unii dosáhl 88 % HDP, přičemž v řadě zemí je podle Eurostatu toto číslo ještě mnohem vyšší, mají někteří investoři z dluhopisových fondů až devítiprocentní roční zisk. Naopak ti, kteří vlastnili dluhopisy řecké, utrpěli vysoké ztráty.

Kontrola nad takovým množstvím dluhu proto způsobuje, že úsudky dluhopisových trhů mají často váhu proroctví. Jinými slovy mohou být sebenaplňující – hodnocení politických událostí z burzovních pozic tak tyto události zároveň ovlivňuje.

Pokud investoři a tradeři usoudí, že španělské dluhopisy jsou vzhledem k tomu, že španělská vláda může vyhlásit bankrot, příliš rizikové, sami tím riziko bankrotu zvyšují, jelikož přispívají k růstu úvěrových nákladů. Skutečnost, že španělská vláda dlouhé měsíce zapírala a mlžila ohledně skutečného rozsahu problémů svých bank, samozřejmě situaci nepomohla. Nepomohlo ani to, že již před začátkem španělských problémů utrpěli majitelé řeckých dluhopisů vysoké ztráty. A vzhledem k rozsahu španělských ekonomických problémů lze věřit, že bankrot je opravdu nevyhnutelný.

Tradeři si často stěžují, že pokud politikové očekávají, že trhy budou mluvit jednotným hlasem, měli by tak nejdříve činit sami. Je pravda, že evropská krize se v mnoha směrech stala vyčerpávajícím závodem mezi frenetickými požadavky traderů a valčíkem evropských lídrů, kteří se snaží vytvořit instituce schopné ochránit společnou měnu.

Olivier de Larouzière si vzpomíná, že během jednoho svízelného okamžiku letos v červnu svolal do kanceláří firmy Natixis Asset Management na levém břehu Seiny krizovou schůzi. Larouzière, který má jako ředitel úseku fixed-income euro securities na starost dluhopisy v hodnotě 18 miliard euro, sledoval, jak výnosy španělských dluhopisů s desetiletou splatností vzrostly nad 7 %, zatímco německá kancléřka Angela Merkelová a její evropští protějšci se všemi silami snažili přesvědčit trhy, že Španělsko žádnou finanční pomoc potřebovat nebude.

Špatný pocit z evropských státních dluhopisů, který je alespoň částečně založen na oprávněných obavách, že evropští lídři nejsou schopni se domluvit na tom, jak dál, může být nakažlivý. Zvláště v kombinaci s reálnými ekonomickými čísly, jež se zdají být neustále horší a horší.

Jak dnes říká Larouzière, „italské dluhopisy by na současné úrovni neměly být.“ To znamená, že země podle jeho názoru udělala v oblasti politických změn větší pokrok, než se jí přiznává. Přesto však italské dluhopisy sám dále prodává, ze strachu, že kolektivní pesimismus sníží šance Říma získat celých 100 miliard euro, které bude letos potřebovat.

„Není to ani tolik o základních ekonomických zákonech, jako spíše o klíčových lidských emocích – strachu,“ říká Larouzière. Skeptici by samozřejmě mohli namítnout, že přes veškerý politický pokrok, kterého Itálie dosáhla, odráží cena jejích dluhopisů především obavy, že míra jejího zadlužení je i nadále příliš vysoká.

Pro většinu traderů, kteří vyrostli v době, kdy se většina evropských zemí pyšnila kreditním ratingem AAA, jde o zcela nové starosti. Situace se změnila tak rychle, že Konrad, kterému ještě není třicet, zažil dvě zcela rozličné éry. Dnes se mu jeho univerzitní diplom z historie hodí. Aby byl denně schopen vydávat až 600 a více ocenění dluhopisů – přibližně každou jednu minutu jeden – hodnocení výsledků voleb té či oné země má v mnoha ohledech zrovna takovou váhu, jako zpráva o jejím HDP.

Jeho kolega Tim Skeet, který pro změnu studoval němčinu a francouzštinu, se obává, že moderní trhy nejsou na tento nový svět připraveny. „Někteří se příliš spoléhají na statistické modely, aniž by si kladli jakékoliv otázky,“ říká. „Měli bychom přecházet ze silně technického přístupu, založeného na datech a jejich pečlivém statistickém vyhodnocování, k více intuitivnímu a kvalitativnímu přístupu.“ James Konrád je na pracovišti jediným absolventem humanitních studií. Jeho kolegové studovali matematiku či přírodní vědy, tak jako většina ostatních traderů. Zatímco Konrad tráví část svého času snahami pochopit neustále proměnlivé politického dění, jeho matematičtěji založení kolegové z jeho myšlenek vytvářejí modely využitelné v obchodních transakcích. Výsledký nejsou vždy zcela konzistentní, přiznává Konrad. „Na trhu existuje jistá míra iracionality,“ dodává.