Vyberte si jazyk
Alfred Heineken nejen vařil pivo, ale také přemýšlel o věcech, jako jsou budoucnost Evropy a její směřování.
„Navrhuji Spojenou Evropu pětasedmdesáti států,“ napsal v brožuře zveřejněné v létě roku 1992, „každý s pěti až deseti miliony obyvatel.“
Heineken, kreativní starý muž se spoustou času a peněz, byl svými šílenými nápady známý. Ten, týkající se Evropy, byl rychle zapomenut.
Bohužel. Bohužel vzhledem k tomu, že o 20 let později je jeho myšlenka relevantnější než kdykoli předtím.
Příliš velké a příliš malé
Už to bylo konstatováno, ale nikdy nebyl tento fakt pravdivější než dnes: Evropské státy jsou příliš malé pro mezinárodní záležitosti a příliš velké pro každodenní život.
Dávno pryč je doba, kdy byly Německo a Francie schopné se na světové scéně postarat samy o sebe, natož pak takové Lucembursko nebo Nizozemsko. Z tohoto důvodu tu dnes máme NATO, EU a – alespoň prozatím – i jednotnou měnu.
Podívejte se na seznam největších zemí na světě podle rozlohy.
Největší členská země EU, Francie, má pořadové číslo 43. Rusko, nesporně číslo jedna, je více než 26krát větší. Čína i USA jsou 15krát větší.
Nyní se podívejte na seznam zemí podle velikosti populace. Německo, nejlidnatější země EU, je na 16. příčce. Nejlidnatější země světa Čína má více než 16krát tolik obyvatel. Indie jich má téměř 15krát tolik.
Pokud bychom EU považovali za zemi, byla by sedmá na seznamu největších zemí a třetí v pořadí podle velikosti populace. A jak úředníci v Bruselu nikdy neopomenou zopakovat, první na seznamu největších ekonomik.
Doba, kdy byli lidé neinformovaní a poslušní, je už taky dávno pryč. Časy, kdy své představitele neobtěžovali požadavky na transparentnost, efektivitu, demokracii a odpovědnost, už pominuly.
Technologický pokrok vždy vedl k politickým turbulencím, často na úkor těch u moci. Internet, který stejně jako dříve knihtisk lidem poskytuje přístup k informacím a možnost je tvořit a šířit, podkopává stávající zřízení všude na světě, nejen v tom arabském.
Proto státy musejí dělat, co je třeba, aby se přizpůsobily svým stále náročnějším a emancipovaným obyvatelům: decentralizují se. Velká Británie, Německo, Francie, Španělsko, Itálie: Všude se pravomoce za posledních několik desetiletí postupují směrem dolů.
Čím více je moc distribuována, tím je transparentnější, efektivnější, demokratičtější a odpovědnější.
Na velikosti záleží
Dá se říci, že všechno, co funguje, má optimální velikost. Pero může být větší nebo menší, ale stále musíte být schopni je používat.
Evropský sociální stát má mnoho funkcí. Musí chránit své vnější hranice, dodržovat právní řád, poskytovat zdravotní péči a vzdělání, starat se o silnice a lesy a - větší či menší měrou - rozdělovat bohatství.
Problémem zůstává, že každá z těchto funkcí má svůj optimální rozměr. S tím, jak se svět neustále mění, se ale tyto funkce stále více rozcházejí.
Výsledkem není, že by stát už nefungoval - jen prostě nefunguje dobře. Je to stejné jako s perem velikým jako koště nebo malým jako tříska. Pořád je můžete používat, ale není to příliš praktické.
Tento trend bude pokračovat tak dlouho, dokud se budou rozvíjet technologie. Čína a další rostoucí obři budou růst i nadále. Ovládaní budou dále pokračovat v oslabování svých vládců.
A pak přijde den, pokud už nepřišel, kdy evropské státy budou více ke škodě než užitku a stanou se pouhou překážkou na cestě mezi Bruselem a Barcelonou.
Prorok Heineken?
Ovšem, je to absurdní. Tolik jsme si zvykli na dnešní rozdělení kontinentu, že jakémukoli návrhu na změnu se v nejlepším případě dostane soucitného úšklebku.
Ale je to skutečně tak bláznivé? Kousek poodstupme a zkusme se podívat na celkový obrázek. Spojené státečky evropské nejsou zas tak špatný nápad.
Měli bychom malou přímo zvolenou federální vládu a libovolný počet místních, přibližně stejně velkých státních vlád - podobně jako je tomu v USA.
Byli bychom schopni prosadit se na globálním jevišti a zároveň na místních úrovních rozhodovat o tom, zda povolit býčí zápasy nebo kouření marihuany.
Mnoho našich současných problémů by zmizelo: třeba hledání rovnováhy mezi velkými a menšími státy nebo nutnost Severu zachraňovat Jih.
Heineken to nazval „Eurotopií“ - Evropa a utopie jedním slovem. Byl si velmi dobře vědom skepse, se kterou se jeho myšlenka setká.
Ale zlomová doba volá po radikálních opatřeních. Vzhledem k tomu, jak se věci vyvíjejí, dávám přednost utopii nad dystopií.
