Barcelona je plná turistů. Počet hostů, kteří ve městě přenocovali, v loňském roce vzrostl. Kavárny v okolí Plaça Catalunya stále ještě nabízejí předraženou kávu, zatímco policie odhání žebráky. Pokud chcete vidět dopady krize, budete muset o pár bloků dál.

Na křižovatce na Avinguda Diagonal se setkávám s Pedrem Panladorem, útlým mužem, který si našel stanoviště před pobočkou Bankie. Chce na tuto banku zaútočit. Připojilo se k němu i několik dalších podobně smýšlejících lidí. Obvolali redakce novin, aby o jejich protestu podaly zprávu, ale média odmítla. V tuto chvíli jsou banky brány útokem po celém Španělsku.

Madridská banka Bankia, která vznikla v roce 2010 sloučením sedmi regionálních spořitelen, vystěhovala Panladora z bytu, protože už neměl na splátky. Během prvních tří měsíců letošního roku bylo po celém Španělsku z bytů a domů každý den vystěhováno na 200 lidí.

Panlador se narodil v Kolumbii a v v Barceloně žije už 12 let. V současné době činí jeho dluh 242 000 eur. Před krizí pracoval jako řidič, ale teď je už déle než dva roky nezaměstnaný.

Někteří z kolemjdoucích ho povzbuzují, někteří mu tleskají. Nikdo z nich si nemyslí, že by na postávání před bankou a pokřikování na její zaměstnance, že jsou „zločinci“, bylo něco špatného. Panlador tvrdí, že jeho protest zůstane „pokojný“ a že si chce pouze „promluvit s ředitelem“.

Bankia v roce 2011 vykázala ztrátu ve výši 3 miliard eur a nyní potřebuje více než 20 miliard eur, aby se vyhnula konkurzu a nestáhla s sebou do záhuby celý španělský finanční systém. Jejím posledním generálním ředitelem byl Rodrigo Rato, který byl ministrem financí ve vládě José Maríi Aznara. Rato byl do roku 2007 také výkonným ředitelem Mezinárodního měnového fondu (MMF). Teď je možné, že MMF bude brzy muset Španělsko zachraňovat. Zní to skoro jako vtip.

Panlador a jeho chlapci jsou připraveni zahájit útok na banku. Dělají to poprvé. Panlador už před pobočkou Bankie tábořil, ale věří, že útok na banku vyvolá větší dojem. Sbírá odvahu a jde ke vchodu, kde zjišťuje, že pobočka je vybavena bezpečnostními dveřmi a zvonkem.

Zvoní na zvonek.

Dveře Bankie se však neotvírají.

Panlador se obrací k ostatním. Všichni vypadají trochu bezradně. Nakonec někdo zapíská na píšťalku.

Panlador na sklo dveří připlácne pár samolepek. Banky by měly přestat s žalobami na provinilé zákazníky a vyhánět je z bytů, stojí na nich. Španělsko, zdá se, se stalo zemí smutných protestů.

Panlador o několik kroků poodstoupí. Osobní bankrot ve Španělsku neexistuje [alespoň pokud se splátek hypoték týče]. Jeho dluh ve výši 242 000 eur se s ním potáhne celý život. „Jsem unavený,“ konstatuje.

Člověk by si myslel, že protesty občas potřebují nějaký menší úspěch, něco, co by vzbudilo naději, že tento boj má smysl. Člověk by si také myslel, že je důležité vědět, kdo je nepřítelem.

Ale kdo je vinen? Bankia, protože poskytla půjčku ve výši čtvrt milionu eur muži, který po zdanění měsíčně vydělával 940 eur? Nebo Panlador, který o půjčku zažádal? Nikdo ho k tomu nenutil. Možná, že vinu nesou banka i on.

Nebo možná jde o to moře příležitostí. Všude se překotně stavělo a všude se daly vydělat peníze. Peníze byly levné a banky je prakticky rozdávaly, bydlení jako by se samo financovalo a pracovních příležitostí bylo habaděj.

Tohle všechno ze Španělů učinilo na hazardu závislé hráče a ze Španělska se stalo jedno velké kasino. Lidé už nemuseli snášet ponížení, že soused vlastnil dům v Conil na Costa de la Luz, zatímco oni měli jen víkendovou chatku na okraji města. Kdo tenkrát dokázal předvídat, jak to všechno skončí, že lidé jako Pedro Panlador budou stát před bankami a po zazvonění jim bude odepřen vstup?

Třesu mu rukou a přeji mu hodně štěstí. Barcelona je nádherné město, daleko krásnější než Berlín, Frankfurt či Mnichov, přes všechny cedule „na prodej“, které visí z balkónů a všudypřítomné prodejce zlata, kteří nabízejí ke koupi šperky zoufalých Španělů.

Město mi trochu připomíná manželku továrníka, která odmítá uvěřit, že jejich podnik zbankrotoval. Má stále svůj kožich, diamantový prsten a porcelán – ale všichni vědí, že ne nadlouho.

Míra nezaměstnanosti v Barceloně vloni vzrostla ze 7 na 17,7 procenta. Barcelona je nejbohatším městem ve Španělsku, ale 17,7 procent práceschopného obyvatelstva přesto nemá práci.

Sedám do auta a opouštím Barcelonu. Mám schůzku v Sabadellu, městě, které se dříve vyznačovalo textilní výrobou. Mám se setkat s Antoniem, otcem rodiny, který také přišel o domov. On ale na banku zaútočit nechce. Místo toho se chce bránit sám. On obsadil byt.

Je časné odpoledne a Antonio stojí ve dveřích do bytu. Ví, na co myslím. Antonio vypadá jako George Clooney.

„Já vím,“ vítá mě, „všichni to říkají.“

Antonio vstupuje do úzké chodby a ukazuje mi maličkou koupelnu, kuchyňský kout s velkou lednicí a ložnici, ve které jsou dvě postele. Na každé leží plyšové zvířátko.

„Tak to je vše,“ říká Antonio. Dva pokoje v přízemí, jeho nový domov. V koupelně je naskládáno několik krabic.

„Jak dlouho už tu jste?“

„Dva dny.“

„A jak jste se dostal dovnitř?“

„To vám nemůžu říct, ale býval jsem svářečem. Moje holky tu budou zítra spát poprvé.“

Antonio má dvě dcery, jedné je 14 a druhé 17. Mladší chodí do školy a starší se učí na kadeřnici. Ale protože je krize, nedostává žádný plat. Nicméně je jediná z její bývalé třídy, která vůbec našla práci. Antonio odhazuje plyšovou kachnu a sedá si na postel.

Antoniu Zamoru Hidalgovi je 47. Tento tichý chlapík začal vést svůj boj proti systému před dvěma dny. Více než 20 let pracoval v metalurgické továrně a 12 let splácel hypotéku BBVA, jedné z hlavních španělských bank. Když přestal splácet, přišel o všechno.

Ve Španělsku neexistuje žádný ekvivalent německých sociálních dávek, zvaných Hartz IV, pro dlouhodobě nezaměstnané. Ale zato je tu zákon, že dlužník věřiteli nemůže jednoduše vrátit nemovitost a tímto způsobem uhradit svůj dluh. V horším případě tak může nejen přijít o majetek, ale ještě bude dlužit bance plnou kupní cenu.

Hidalgo už vyčerpal všechny možnosti. Nevěděl, co udělat s dětmi. Jeho žena ho opustila, protože se nemohla vyrovnat s tím, co se rodině přihodilo. Antonio se obrátil na PAH, místní iniciativu v Barceloně, kde mu bylo řečeno, že 20 procent bytů ve Španělsku je prázdných. Jedním z nich byl i byt v Sabadellu. Nikdo v něm nebydlel už pět let.

Tento malý byt je v klidné ulici ve čtvrti Can n'Oriac. Patří Caixa Catalunya, jedné z těch megalomanských španělských provinčních spořitelen, které v posledních letech bez rozmyslu poskytovaly hypoteční úvěry a pak musely být zachráněny z peněz daňových poplatníků.

„Představoval jste si, že to bude takové?“ ptá se Antonio.

Rozhlížím se po malé místnosti. Dvě postele zabírají téměř celý prostor.

„Jestliže chcete protiprávně obsadit byt, proč si nevyberete větší?“, ptám se.

Antonio se směje. Nemluvil o bytu, říká, ale o situaci ve Španělsku.

„Řeknu vám, jaká je situace,“ říká Antonio. „Situace je taková, že chlapi jako já okupují byty.“

Zajímalo by mě, kdo je na vině tady, říkám si, když jedu po dálnici. Tento muž nikdy neměl problémy se zákonem. Nepije, není to ani anarchista, ani levičák, dokonce se ani nedívá na zprávy. Teď se stal squaterem. Možná, že měl prostě smůlu a ke dnu ho stáhla lavina levných půjček a vzrůstajících skutečných cen nemovitostí, o které se říkalo, že je to španělský hospodářský zázrak. Doba, kdy podle článku v časopisu Time „Španělsko jelo.“ Tento španělský hospodářský zázrak se ale zhroutil.

Přečtěte si první část série Návrat do Španělska: Vše se točí kolem krize

#