Většina zemí Evropské unie si žije nad poměry. Vládní deficity se vymkly kontrole a veřejné zadlužení se zvyšuje. Pokud vlády členských států EU nevyužijí této nové oddechové přestávky k tomu, aby dostaly utrácení pod kontrolu, finanční trhy opět propadnou nervozitě. Na léta hubených krav, která nás v příštích letech čekají, ale voliči ani politici nejsou připraveni.

Nemožnost odejít do důchodu

Dříve jsem se domníval, že Evropa je na správné cestě. Nechme Ameriku, ať si je vojenskou velmocí; Čínu nechme být velmocí hospodářskou a Evropa bude velmocí životního stylu. Doba, kdy evropské říše vládly světu, je za námi. Ale to by nevadilo. Evropa by stále mohla být místem s nejnádhernějšími městy, nejlepším jídlem a vínem, nejbohatší kulturní historií, nejdelšími prázdninami a nejlepšími fotbalovými týmy. Život i těch nejobyčejnějších Evropanů nebyl nikdy tak pohodlný. Byla to skvělá strategie. Ale mělo to jednu velkou vadu. Evropa si dnes nemůže dovolit klidný odchod do důchodu.

Řecká finanční krize je bohužel krajním příkladem širšího celoevropského problému. Investoři už několik měsíců nervózně sledují zadlužení a rozpočtový deficit ve Španělsku, Portugalsku a Irsku. Ale i evropská velká čtyřka – Británie, Francie, Itálie a Německo – není proti obavám imunní. Veřejné zadlužení Itálie se pohybuje kolem 115% hrubého domácího produktu. Během roku 2010 je třeba refinancovat [nahradit jiným dluhem] zhruba 20 % celkového objemu dluhu. Británie má v současnosti rozpočtový deficit ve výši 12 % HDP, čili jeden z nejvyšších v Evropě. George Osborne, který má největší šanci stát se v nové vládě ministrem financí, popsal oficiální hospodářskou prognózu Británie jako výplod fantazie“. Francouzská vláda nepředstavila vyrovnaný rozpočet už více než 30 let. A jedním z důvodů hluboké hořkosti pociťované v Německu kvůli finanční pomoci Řecku je vědomí, že samotné Německo má potíže své účty vyrovnat

Růst živený pocitem samolibosti

Je pravdou, že občané Lotyšska a Irska své mzdové a důchodové škrty už spolkli. Ale obě tyto země mají v živé paměti zkušenost skutečné chudoby, po které přišel neudržitelný boom. Uvědomují si, že několik posledních let bylo trochu mimo realitu. Jak však ukazují manifestace v aténských ulicích, ne všichni Evropané reagují na hluboké škrty ve výdajích stoickým klidem. Řada z nich brala předčasný odchod do důchodu, bezplatné veřejné zdravotnictví a štědré dávky v nezaměstnanosti jako základní práva. Už dávno se přestali ptát, z čeho se tyto věci platí. Právě kvůli tomuto pocitu oprávnění je provedení reforem tak obtížné. Jak ukázaly britské volby, politici se krajně zdráhají postavit své voliče před tvrdá rozhodnutí, která je třeba učinit.

Pokud ale Evropané nepřijmou úsporná opatření teď, budou jednou čelit něčemu mnohem více šokujícímu – platební neschopnosti států a krachujícím bankám. Pro řadu Evropanů jsou to věci, které se dějí jen v Jižní Americe. Zjištění, že i „Latinská Evropa" může narazit na finanční zeď, přinese pořádný šok.

Růst EU živil nebezpečný pocit samolibosti. Za země jižní a střední Evropy, které do EU vstoupily později, se Brusel zaručil. Když do EU vstoupily, zavládl pocit, že diktatura a chudoba jsou už minulostí. Každý tak mohl toužit po relativně klidném a stabilním životě Francouzů a Němců. Po řadu let to krásně fungovalo a životní úroveň v zemích jako Španělsko, Řecko a Polsko strmě rostla.

Válka moderní Evropy

V posledních letech se evropská jednota nabízela jako pojistka rovněž pro zakládající členy Unie. Francouzský prezident Sarkozy i německá kancléřka Merkelová mluvili o Evropě, která „chrání“. Tato myšlenka se zakládala na tom, že Unie zahrnující 27 národů je dost velká na to, aby ochránila jedinečný evropský sociální model od nejistot globalizace. Na té nejzákladnější úrovni EU doopravdy chrání. Jenže ve chvíli, kdy se Evropané už nebojí cizích armád, začínají se obávat zahraničních držitelů dluhopisů. Bytí Evropy jakožto „velmoci životního stylu“ totiž záviselo na bohatém přílivu úvěrů.

Finanční pomoc přislíbená o víkendu v podstatě znamená poskytnutí posledního masivního vyměřeného úvěru těm evropským vládám, které by jej mohly potřebovat. Avšak z hlediska pan-evropské solidarity bude cena za vyměřený úvěr představovat ostrý nárůst politických tlaků. V Řecku se již objevuje silná zahořklost z pociťované ztráty národní suverenity a v Německu hořkost spojená s cenou za pomoc nezodpovědným jihoevropanům. Minulý týden jsem hovořil s jedním velice respektovaným příslušníkem establishmentu EU. Nad nešťastným vzájemným obviňováním mezi Řeky a Němci a způsobem, kterým krize „postavila dva národy navzájem proti sobě“ zarmouceně potřásl hlavou. „Podobá se to se válce moderní Evropy,“ podotkl.

Evropané přicházejí na to, že „evropský projekt“ proti drsnosti okolního světa žádnou ochranu nenabízí. Věci mohou nabrat velice špatné obrátky, a to i nad zahradou Evropské unie obehnanou zdí.