Přijíždím do Castellónu, poněkud ospalého města na pobřeží Středozemního moře s krásným parkem a mimořádně ošklivým obchodním domem.

Jako dítě jsem měl Castellón rád, bylo to poslední zastávka, kde jsme natankovali před jízdou do naší vesnice. Jsem tady, protože chci vědět, proč bylo v Castellónu vybudováno letiště, ze kterého nikdy nevzlétlo žádné letadlo. Letiště, které stálo 150 milionů eur a které leží pouhých 65 kilometrů od Valencie, která už letiště má – a které je beztak příliš velké, a to pro celý region.

Opouštím dálnici Autopista del Mediterraneo a jedu po CV-10 k letišti v Castellónu. CV-10 je ta nejlepší dálnice, po které jsem kdy jel. Asfalt je perfektní, značení nové, dělicí pruh zatravněný. Asi po půl hodině cesty stojím před plotem a dohaduji se s ostrahou. Muž sahá po vysílačce a hlásí: „Serra 1 až Serra 2, máme tu kód 3!“

Kód 3 je zjevně vyhlášen, když se zeptáte stráže u plotu, jestli se můžete zblízka podívat na letiště, které bylo postaveno z peněz daňových poplatníků a oficiálně otevřeno 25. března 2011.

Mikrokosmos Španělska

Vystupuji z auta. Za mnou se u přístupové cesty na letiště tyčí velká socha. Dobrý přítel místního politika na tomto díle, které je neuvěřitelně ohyzdné a údajně stálo 300 000 eur, stále ještě pracuje. Strážný pořád mluví do vysílačky. Z místa, kde stojím, vidím věž, část z 3 000 parkovacích míst a kus z 2 700 metrů (8 856 stop) dlouhé přistávací dráhy.

„Číslo vaší poznávací značky jsem předal policii,“ sděluje mi hlídač. Přikyvuji a přemýšlím o tom, že letiště v Castellónu vlastně není to nejzbytečnější – a ani to nejdražší – letiště ve Španělsku. V Ciudad Real, 160 kilometrů od Madridu, bylo jedno vybudováno za celou miliardu eur. Nyní slouží malým soukromým letadlům.

Castellón po léta strádal, protože to nebylo tak důležité, bohaté nebo dobře známé město jako Valencie a Alicante, dvě hlavní metropole regionu. A tak někdo přišel na myšlenku, že to změní výstavbou sedmnácti golfových hřišť. Sedmnáct osmnáctijamkových golfových hřišť přiláká spoustu hráčů golfu, proto to letiště. Jen škoda, že se ta golfová hřiště nakonec nikdy nerealizovala.

Město Castellón se chovalo jako mikrokosmos Španělska jako celku. Španělsko nechtělo být mladším bráškou Evropy. Chtělo skutečná letiště a opravdové dálnice. Pominuly doby, kdy lidé jako můj otec přijížděli na německá nádraží v příliš tenkých kabátech, nevhodných do místního počasí. Nové Španělsko umělo hrát fotbal, mohlo se pochlubit firmami jako globálním telekomunikačním gigantem Telefónicou, i světově proslulými kuchaři jako Ferranem Adriou.

Všichni mají politiky, které si zaslouží

Nechávám strážného stát, kde je, a vracím se na dálnici. Za tři hodiny budu ve vsi svých rodičů. Krátká odbočka mě vede kolem velkého staveniště, kde španělské železnice budují další vysokorychlostní trať. Tahle země má více vysokorychlostních železničních kolejí než Německo nebo Francie.

Ptám se sám sebe, jaký to asi musel být pocit, být politikem v období konjunktury, v době bláznivého opojení, času bez omezení. Pokud chtěli být znovu zvoleni, museli se politici něčím vykázat, nějakým projektem, a pokud možno z kamene a betonu. Hřiště, divadla, bazény a tramvajové linky se najednou vynořovaly takřka všude. Ekonomika se zbláznila a zrovna tak i politici. Ale demokracie byla stále plně funkční. Španělé se mohli ptát, odkud všechny tyhle peníze plynou, proč se silnice zlepšují a vlaky stále zrychlují, zatímco jejich děti se ve škole zhoršují. Mohli si zvolit jiné, soudnější politiky. Pevně ​​věřím, že všechny vesnice, všechna města a všechny provincie mají přesně ty politiky, které si zaslouží.

Přijíždím do Huércal-Overy, vesnice mých rodičů a nyní už města s 18 000 obyvateli v regionu Almería. Tato oblast je známa jako poušť Evropy, kde v létě panuje suché a nesnesitelné horko. Německý režisér Bully Herbig v Almeríi dokonce natočil film „Der Schuh des Manitu,“ nebo česky „Manitouova bota,“ komediální přepracování série německých westernových filmů. Na tomto místě moje cesta končí.

Bydleli jsme v domě mých prarodičů kousek od města. Nebyl tam záchod ani elektřina. Tak tomu bylo v osmdesátých letech minulého století. Dnes má město vlastní divadlo, novou Plaza Mayor, krytý veřejný bazén, nové venkovní koupaliště, zoo, park, nově navržené městské centrum a řady zpola dokončených domů.

Z jihu a tedy chudý

Dům mých rodičů stojí na severním konci města. Je obyčejný, dá se říci ošklivý. Rodiče do tohoto domu o rozloze 130 čtverečních metrů vložili všechny své úspory. Jediným luxusem je absurdně veliká klimatizační jednotka na střeše, která kdykoli hravě zvládne proměnit náš obývací pokoj na polární krajinu.

Můj strýc Juan posledních 20 let pracuje na farmě. Pěstuje rajčata, s hnojivem prochází skleníky a nejvíce práce má v období sklizně. Je to tvrdá práce, ale nikdy si na ni nestěžoval, alespoň v mé přítomnosti. Před hospodářským boomem vydělával asi 3 eura na hodinu. I nyní, o 10 let později, pořád vydělává méně než 4 eura za hodinu. Před krizí jezdil malým autem a podobným jezdí i dnes. Juan říká, že nepotřeboval příchod krize, aby si byl vědom, že není součástí bohaté Evropy. Je chudý, říká, protože prostě pochází z jihu.

Můj bratranec Pepe, to je ale zcela jiný příběh. Jako teenager prodával boty na místních, jednou za týden pořádaných, trzích a později i hranolky a arašídy. Nakonec se mu podařilo udělat si řidičák na kamion a zkusil štěstí jako nezávislý přepravce. Před 150 lety by se určitě stal zlatokopem.

Pak přišlo zlaté období boomu, ideální doba pro lidi jako Pepe, lidi, kteří už nechtěli být chudí. Zpočátku si vlastní náklaďák řídil sám, pak se jeho podnikání rozšířilo na dva, tři a nakonec na osm nebo devět kamionů. Práce bylo spousta a on neustále získával nové zákazníky: pivovar, dodavatele autodílů, velkoobchodní sklady. Jeho manželka mu k čtyřicátinám darovala černý vůz Audi A6. Na ten večírek jsem byl pozván. Dokázali to. Dům byl splacený, měli německé auto a dcera odešla studovat medicínu. Pepe byl jedním z nejzábavnějších lidí, které znám. Nikdo neznal sprostší vtipy. Ale ten Pepe už není.

Do Evropy nevedou žádné zkratky

Bratranec je dnes zlomený člověk. Jeho poslední psychiatrickou léčbu zaplatil můj otec. Pepe se nikomu v rodině nesvěřil, jak velký je jeho dluh, ale musí být v řádů milionů. A my všichni už jsme se smířili s tím, že nikdy nebude bez dluhů. Jeho dcera, ta studentka medicíny, dnes pracuje jako pokladní v supermarketu. Když jsem za ním den po svém příjezdu zašel, dali jsme si spolu s s mým otcem kávu. Pepe už ale říká jen dvě slova, „hola“ a pak na rozloučenou „adios“.

Krize ho změnila, stejně jako mění Španělsko. Možná, že země konečně poznává, že do Evropy nevedou žádné zkratky, že žádné vychytralé triky nepomohou. Pouze zavést tvrdou měnu, postavit desítky letišť, železničních tratí a golfových hřišť a do každé garáže zaparkovat A6 – to prostě nestačí.

Ta správná cesta je zdlouhavá, ale dobře známá. Začíná vzděláváním, výzkumem a podporou podnikání. Španělé to všechno dokážou. Jsou skvělým národem, jsou to moji lidé, ale krize jim ukázala, kde stojí: na okraji Evropy, nikoli v jejím středu. Realitní boom, levné peníze a euforie je svedly na zcestí – ale ne proto, že jsou špatní nebo líní, ale proto, že jsou to lidé.

První část článku: Vše se točí kolem krize

Druhá část článku: Útokem na barcelonské banky