To byla ale akce, co? Fantastické dva týdny, během nichž Británie ukázala, že je stále silným hráčem na světovém poli, a rozbila poraženecké stereotypy, které domácí veřejné debatě v posledních letech dominovaly. Ukázala světu skutečnou tvář našeho multikulturního národa. A teď přijde kocovina. Vzpomínky na hrdinské činy Bradleyho [Wigginse – vítěze letošní Tour de France], Mo [Farraha – vítěze v běhu na 5 000 a 10 000 metrů] a Jess [Ennnisové – vítězky v sedmiboji] pomalu vyprchají a my se vrátíme do drsné reality země, ve které panuje pochmurné hospodářské klima, kterou zmítá krize eurozóny a rychle otupuje stagnace.

Málo z nás tuto realitu pocítí tak ostře jako David Cameron. Trhliny v jeho koalici jsou v poslední době stále patrnější, kritické hlasy sílí a jeho strana v průzkumech volebních preferencí stále více zaostává za labouristy. Nepomáhá mu ani hloupost některých jeho údajných spojenců, ať již jde o liberální demokraty rozhodnuté dokázat, že koaliční politika v Británii jednoduše nemůže fungovat, či členy konzervativního křídla jeho vlastní strany, kteří se všemi silami snaží vrátit stranu do její předchozí slabé opoziční pozice.

Samozřejmě dojde ke změnám, i když je třeba přiznat, že jedním z chvályhodných rysů současné vlády, na rozdíl od jejích předchůdců, je nechuť provádět kvapné ministerské rošády pokaždé, když přijde nová vlna kritiky.

Méně státu ve „velké společnosti"

Hlavní otázkou pro voliče, kteří se musejí potýkat s rostoucími životními náklady a nejistotou zaměstnání, je však ekonomika. Modernizační plán konzervativců letos nejprve narazil na nezvládnutou reformu zdravotnictví, která voliče nepřesvědčila, že straně lze v otázkách sociálního systému důvěřovat, a poté na zcela nekompetentní manévry kolem státního rozpočtu, které nerozumným snížením daní těm nejbohatším zcela zničily představu, že jsme všichni na jedné lodi.

A teď se zdá, že se zmatek rozšířil na celou koalici. Liberální demokraté se třesou strachy po všech svých nezdařených plánech a konzervativci za zdají být rozděleni kvůli ostrým hlasům z pravé strany politického spektra. Ekonomika se nikam neposouvá a pravděpodobný neúspěch překreslení hranic volebních obvodů, které by náš volební systém učinily spravedlivějším, dále snižuje naději na vítězství Konzervativní strany ve volbách v roce 2015. Budoucnost ne zcela beznadějná, ale jistě pochmurná.

Kdyby byla vláda schopna olympijského ducha nějakým způsobem zachovat, vyřešilo by to všechny její problémy. Neměli bychom zcela zapomínat na to, že právě ti z politiků, kterým se tolik posmíváme, přišli s vizí zdejšího pořadatelství olympijských her a zajistili jejich úspěch. Stejně tak si jen málokdo nepovšiml klíčové role 700 000 dobrovolníků, jejichž přátelskost a dobrá nálada z nich udělala skutečné „tvůrce her”. Pro Davida Camerona by se měli stát inspirací k tomu, aby se nebojácně vrátil ke své vizi velké společnosti. Jejím základem totiž byla silná myšlenka jednotlivců, kteří společně určují svou budoucnost namísto toho, aby se spoléhali na stát.

Změny nedělají instituce, ale lidé

A právě toho jsme právě byli svědky. Obyčejní lidé – včetně mnoha příslušníků etnických menšin – nám nabídli pozitivní, progresivní a dost možná i transformativní vizi Británie. Stojí za to znovu zdůraznit, že navzdory všem hádkám o hřiště a hodiny tělocviku nepěli naši zlatí medailisté chválu na místa, kde se učili běhat, jezdit na koni a veslovat, ale spíše na učitele a trenéry, jejichž úsilí je inspirovalo k vítězství. Změny v našem světě totiž nedělají budovy a instituce, ale lidé.

Slova „velká společnost“ dnes ve vládních kruzích vyvolávají pouze nervózní hihňání. Pokud se však chce Cameron v Downing street udržet do příštích olympijských her v Riu, musí si dodat odvahy.

Velkou šanci však nemá – takže je mnohem lepší vládnout, jako by každý den byl posledním, a usilovat o hluboké změny k lepšímu než se spoléhat na povrchní kalkulace, které zničily důvěru v jeho kabinet.

Sociální systém musí sloužit pouze nejpotřebnějším

Cameron se proto musí vrátit k „maoismu“ prvních měsíců své vlády. Tentokrát se však musí zaměřovat výhradně na hospodářství, těžkou situaci mládeže a problém bydlení a zajistit, aby sociální systém, který se potýká s finančními problémy, pomáhal těm nejpotřebnějším, a nikoliv střední třídě, přes všechny její hlasité protesty. Tento systém se zároveň musí přepracovat v souladu s potřebami jeho uživatelů, nikoliv výrobců, bez ohledu na jejich vyhrožování.

V poslední řadě se Cameron musí naučit jasně vysvětlovat, o co se snaží a proč. Až doposud se o svých cílech vyjadřoval spíše nejistě, což jeho nepřátelům umožňovalo určovat tón diskuze. Nový návrh zákona o pracovních příležitostech nyní nahradí neúspěšnou reformu Sněmovny lordů, po které nikdo nepláče. Podaří se ji Cameronovi voličům prodat jako snahu zlomit prokletí nezaměstnanosti a pomoci mladým k příležitostem, které předchozí generace považovaly za samozřejmé, anebo bude vnímána jako kapitulace konzervativců před požadavky byznysu?

Odpovědi na tyto otázky budou spoluurčovat výsledky příštích voleb. Jedno je ale jisté – jak nám ukázaly olympijské hry, štěstí přeje připraveným.