Vyberte si jazyk
Vesnici tvoří několik desítek domů malebně roztroušených po zelených kopcích. Noc můžete strávit prakticky v kterémkoli z nich. Nocleh stojí jen několik eur. A v každém z domků také můžete požádat, aby vás někdo převedl přes nedalekou hranici. Z Konispolu je to do Řecka vzdušnou čarou méně než dva kilometry.
Dostat se do Konispolu vyžaduje značné úsilí. Albánci bojují o to, aby je Evropská unie uznala za oficiálního kandidáta členství. Jednou z podmínek je však také zabezpečení hranic, Achillova pata celého bloku, a tak vojenská a policejní kontrolní stanoviště začínají už asi tucet kilometrů před samotnou vesnicí.
Policie si už také v hlavním městě regionu, Gjirokasteru, povšimla, že Řekové poslední dobou nejsou při zadržování nelegálních přistěhovalců příliš přísní. „V poslední době se tlak z jejich strany hodně zmenšil,“ potvrzuje místní policista, který si nepřeje zveřejnit své jméno. „Nevím jestli je to strategie nebo jen obyčejná nedbalost. Ale od [květnových] voleb ... to budí dojem, že hranici úplně přestali střežit.“
Místní dohody
Vyhlídky Albánie na plnohodnotné členství v Evropské unii jsou nyní hlavním tématem politických debat. V listopadu by se totiž Brusel měl vyjádřit, zda je země připravena získat oficiální status kandidátské země.
„Naše šance jsou nevalné,“ zamračeně říká Gjergj Erebara, reportér deníku Shqip. „Vládnoucí Albánská demokratická strana udělala z Unie umělého zajíce, který má být honěn, ale nesmíte ho chytit, protože pak by musela být učiněna přítrž korupci a znamenalo by to konec i pro spoustu místních ujednání. V listopadu z toho nic nebude.“
Edi Rama, bývalý starosta Tirany a lídr Socialistické strany Albánie, která je hlavní opoziční stranou, je připraven vládnoucí partaj roztrhat na kusy: „Celá EU viděla, jak premiér Sali Berisha zmanipuloval jedny volby a následně i další, nejdřív ty parlamentní a pak komunální,“ říká. Socialisté porážku v parlamentních volbách v roce 2009 nikdy nepřestali svádět na intriky Berishovy strany. Dokonce parlament několik měsíců bojkotovali. Když v lednu 2011 opoziční strany uspořádaly velkou protivládní demonstraci, bezpečnostní síly začaly střílet do davu. Výsledkem byli tři mrtví a další demonstrant svým těžkým zraněním podlehl později.
„Do dnešního dne se za to nikdo nezodpovídal. Jak může země, kde se dějí podobné věci, vůbec přemýšlet o vstupu do EU?“, ptá se Rama. Erebara uznává, že Berisha je velmi mazaný politik. „A velice dobře umí odlákávat pozornost veřejnosti od skutečných problémů“ – jako například když vypukla aféra ohledně Pride Parade.
Nadšení odsud posud
Edimu Markovi je téměř šedesát let, na hlavě má čepici se štítkem, kterou rádi nosí pánové jeho věku. V rukou třímá transparent, na kterém stojí: „Ruce pryč od mého zadku!“ Je jedním z několika desítek lidí, kteří před budovou parlamentu v Tiraně protestují proti „pochodu hrdosti“ homosexuálů.
„Víte, já bych si velmi přál, aby Albánie vstoupila do Evropské unie," svěřuje se mi. „Evropská unie nám pomůže postavit silnice, bude nás finančně podporovat a naši mladí budou mít možnost studovat v zahraničí - mám dvě dcery, studentky. Ale pokud za to musíme zaplatit tím, že budeme akceptovat zvrhlíky, pak bychom o tom měli ještě popřemýšlet.“
Sexuální menšiny v Albánii vzbudily velkou debatu už jednou, v roce 2009. V té době Berisha předběhl nejen vlastní elektorát, ale i většinu zemí v EU, když místo aby reagoval na první vlnu hněvu ohledně voleb, oznámil, že podporuje legalizaci homosexuálních sňatků. Albánská veřejnost se bouřila, ale Berisha je vůdcem konzervativní strany spolupracující s muslimskými organizacemi, a tak se nenašel nikdo, kdo by se mu postavil.
Počátkem letošního roku, když sdružení Pink Embassy [Růžové velvyslanectví] oznámilo plány na uspořádání první homosexuální Pride Parade v Tiraně, veřejnost čekala, jak se premiér vyjádří. „Všichni novináři, jak to novináři dělávají, začali pátrat po někom, kdo by byl proti,“ říká mi Erebara. „A někoho takového našli - náměstka ministra obrany, který prohlásil, že všem gayům patří nakopat zadek.“ USA a EU reagovaly tím, že Albáncům připomněly, že by měli práva homosexuálů respektovat. Debata se tím ale od členství v EU stočila k homosexualitě, dodává. „Opravdu nemáme žádné závažnější problémy?“ pokládá řečnickou otázku. A sám tyto problémy začíná vypočítávat: „Nezaměstnanost dosahuje téměř 15 %, mladí vzdělaní lidé nemají žádné vyhlídky, a tak jim nezbývá, než odcházet do Itálie.“ Sdružení Pink Embassy se nakonec začalo obávat o bezpečnost účastníků a rozhodlo se pochod odložit.
Albánské nadšení pro EU skutečně nemá konkurenci. V Turecku veřejná podpora pro vstup do EU dosahuje sotva 50 %. Podpora vstupu prudce poklesla v Srbsku, které si status kandidátské země koupilo tím, že tribunálu v Haagu vydalo Miloševiče, Karadžiče a Mladiče, podezřelé z válečných zločinů. I další potenciální člen EU, Chorvatsko, je daleko euroskeptičtější než Albánie.
„Podpora členství v EU se už léta drží na 97-98 %,“ uvádí Erebara. „Žádná země v historii unie takového výsledku nikdy nedosáhla. Tady, na rozdíl od Turecka, mezi zapálené euronadšence například patří i pravověrní muslimové.“
Ale k čemu je všechno toto nadšení, pokud Albánie jednání netlačí kupředu? „Spoléhají na možnost, že se jim do EU podaří vstoupit jen na základě kreditu,“ říká jeden diplomat z EU. „Dostali se do NATO, i když nesplňovali všechny požadavky. Aliance však uznala, že Albánie má natolik strategicky důležitou polohu, že přivřela oči. Ale nemyslím si, že se to povede i tentokrát. Albánie normy Unie ještě zdaleka nesplňuje a Evropa – po krizi v Řecku – už v těchto věcech zastává daleko zásadovější stanovisko. Unie určitě učiní jistá vstřícná gesta - Albánie už například má bezvízový styk s schengenským prostorem a s EU uzavřela i velmi výhodné obchodní dohody. Ale dokud vláda nezačne zemi skutečně měnit, nad zahájením přístupových jednání visí velký otazník.“
Hádejte, kdo přijde na večeři?
Po osmé hodině večer se život z Konispolu vytratí. Kandidáti na emigraci chodí spát brzy, protože většina z nich vstane ve čtyři ráno, spořádá snídani standardní pro místní penziony, která sestává z vařených vajec, rajčete a dalamánku s marmeládou, vypije si kávu a vyrazí, aby se do Igoumenitsy dostala ještě před večerem.
Ti, kteří nemohou usnout, posedávají v kavárně v centru. Sedmnáctiletý Izeti Guri, který hranici přechází každý den, aby natíral lodě v nedalekém řeckém přístavu, mi anglicky vypráví, co se dozvěděl o krajanech, kteří tu s ním sedí.
„Tamten muž má v Řecku bratra a mají spolu firmu na úklid kancelářských prostor,“ ukazuje na muže středního věku s knírkem. „Támhleten má řeckou přítelkyni a každému se chlubí tím, že se s ní ožení a získá pas EU.“ Tento muž, Jovan, říká, že s nastupující krizí se řecký pohled na Albánce změnil, pohrdání se proměnilo v respekt.
„Ještě před rokem měli rodiče mojí snoubenky problém s tím, že si našla kluka z Albánie. Nechtěli se se mnou setkat,“ říká. „A teď? Už mě pozvali na večeři a ptali se mě, jestli mi můžou nějakým způsobem pomoci.“
„Proč ta změna?“
„Vidí, že se bez naší pracovní síly nedokážou obejít.“
„Teď můžeme zachránit Řecko jen my,“ podotýká někdo zcela vážně, zatímco ostatní přikyvují.
„Vidíte? Budoucnost celé EU je v našich rukou. Ale vy bastardi nás odmítáte nechat vstoupit,“ se smíchem říká sedmnáctiletý Izeti.
