Síla, s jakou se hloupost projevuje v životě evropských států a Evropské unie, je ohromující. Hospodářská krize, která začala v roce 2007, jim bývala mohla dodat trochu inteligence navíc, mohla je přesvědčit, že době váhání je odzvoněno, že se politika musí stát prioritou a že konečně udeřila hodina evropské vlády. Řekli bychom ale naopak, že je nenaučila vůbec ničemu, a to navzdory ohromným výdajům, které na sebe Unie vzala.

Peníze se lijí horem dolem, každá země sestavuje bolestivé úsporné plány, ale všemu vévodí stupidita. To, co umí Evropa nejlépe, je zachovávat přihlouplý „úsměv za každou cenu“. S eurem to jde čím dál víc z kopce, ale šéfové vlád předstírají uspokojení a myslí si, že trhy ohromí svou dobrou náladou. Ani slovem se nezmíní o bouři, aby náhodou nemuseli mluvit o své zodpovědnosti, a doufají, že se trhy jako zázrakem zklidní. Mezitím platí, a už to něco znamená, avšak placení není to jediné, co by měli dělat. Mají dojem, že politiku už jednou provždy udělali a že svůj leadership prokázali Lisabonskou smlouvou a uspořádáním několika summitů s účastí nejvýznamnějších vlád.

Hlupák za maskou pragmatika

Jediným kladným bodem krize je to, že vlády už najednou neútočí na bruselské eurokraty. Vnitřně jsou si velice dobře vědomy, že pokud bude svět považovat Evropu za podnik, kterému hrozí smrt, bude vina ležet na státech a národních politicích. Hlupák se velmi často skrývá za maskou pragmatika a umírněnce, který se holedbá tím, že mistrně ovládá umění deziluze a na věci pohlíží s odtažitostí.

Velká Británie je mistryní tohoto umění zdánlivé odtažitosti a rozčarovanosti, která je ve skutečnosti snůškou iluzí a zaříkání: iluzí, že se z toho coby dědička velké říše dostane sama, a zaříkání proto, aby zastřela realitu a vyplnila prázdnotu, upřednostňujíc humbuk před činy. Liberální demokraté Nicka Clegga udělali akorát to, že ve své proevpropské bitvě couvli a za cíl si vytkli mladou, fotogenickou, neřkuli bujarou vládu s antievropským [konzervativním lídrem] Davidem Cameronem. Poslední kapku přilil v den vládní dohody liberální poslanec Evropského parlamentu Graham Watson, když sdělil BBC: „Co se Evropy týče, není tu žádný problém.“ V dohledné době se s žádnými dalšími transfery suverenity ani nepočítá, ani nejsou žádoucí, dodal.

Přitom by právě nyní bylo těchto transferů zapotřebí, aby se Evropa konečně stala hodnověrným politickým subjektem (hodnověrným pro trhy, státy, Čínu, Indii). A právě nyní evropští představitelé říkají, jako když k nim přijde žebrat druhý nebo třetí žebrák: „Už jsme dali.“ Přitom téměř dennodenně vychází jasně najevo, že krize, kterou procházíme, a oběti, které se žádají po občanech, jsou takové, že pokud Unie neprojde významnou transformací, nebude už moc v co doufat.

Síla stupidity a úsměv za každou cenu

Po hospodářské stránce je na tom Evropa lépe než Spojené státy. Ty ale na smrtelné posteli neleží, protože jsou federálním politickým systémem, a tedy viditelným subjektem. Euro chrání brnění a pod brněním se skrývá neexistující rytíř. Jako kdyby Evropa nebyla silně vyzbrojena kulturou skepse vůči trhům a nadvládě ekonomiky, kulturou, která vyvolala bratrovražedné války, která se však také vůči nim dokázala bránit díky demokracii, oddělení moci, autonomii politiky či sociálnímu státu, které dokázala zavést.

Kulturou, díky níž po válce spatřila světlo světa unie států, které si byly vědomy vlastních mezí a rozhodly se sdružit. Unie, která mimo jiné chránila sociální stát tak, že dokázala předem udusit projevy extremismu, které v devatenáctém století roznítila sociální otázka. Jako kdyby naše dějiny nestály proti nadvládě trhu a ekonomiky a nepředstavovaly dlouhou tradici směřující od etických a politických vizí Condorceta a Adama Smithe po sociální a politické návrhy Beveridgea a Keynese. Od osmnáctého století rozvíjí Evropa v této oblasti myšlenky, které dnes zůstávají zapomenuty.

Euro se zrodilo s tímto základním hříchem. Trh a banky znamenaly všechno, velký demiurg sídlil ve Frankfurtu [sídle Evropské centrální banky]. Politika byla vyzývána k tomu, aby zaručovala potřebnou bezpečnost finančním operacím. Harmonie měla přijít spontánně, nebyl spěch myslet na nejhorší. Nejhorší ale přišlo. Už je tady mezi námi. Můžeme se tvářit, jako že neexistuje, a nazývat fikci pragmatismem. Ovšem pragmatismus bez transformace Evropy, to není pragmatismus, a není to ani ono rozčarování. Je to ideologie s velice rozbujelými touhami po hegemonii. A spojí-li se s leností, získá sílu stupidity. Sílu zablokovat nové a nezbytné transfery suverenity podle přání Britů či německého ústavního soudu. Tato ideologie je možná uspokojující, nicméně převelice zbytečnou zbraní těch, kdo své úsilí zaměřují na „zachování úsměvu za každou cenu“, zatímco ekonomika se vrhá na společnosti a demokracie, aby je rozsápala.