Jak vypadá krize eurozóny ve východní Evropě? Nepříliš dobře, zní krátká odpověď. Maďarské zákony a rumunské vládní výnosy nedávno vyvolaly hněv Bruselu. Mnozí komentátoři je připisovali politickým dopadům recese: vzhledem k nedůvěře veřejnosti, vzrůstajícímu populismu a akutním politickým svárům, tyto vlády se snažily udržet moc pomocí způsobů, které Brusel označil za neliberální a nedemokratické.

Tato interpretace však opomíjí jeden důležitý následek krize eurozóny: změnu motivace ovlivňující jednání těchto vlád.

Je dobře známo, že krize přímo ohrožuje přežití EU, a že pokud má být tato krize překonána, bude nutné vzdát se části suverenity ve prospěch politické unie. Je také zřejmé, že ne všechny členské státy EU se budou na takové politické unii chtít podílet. Alternativy jsou jasné: buď žádná EU nebo dvoukolejná EU. Její jádro – pravděpodobně současná eurozóna – by zůstalo ostatním otevřeno, ale transformace Unie 27 rovnoprávných států na Unii 17 + 10 by nutně změnila její politiku, protože země na okraji by přišly o vliv a postavení.

Tento problém se neomezuje pouze na Maďarsko a Rumunsko. Poslední úřední zpráva nevládní organizace Freedom House udává, že „u nových členských zemí EU a zemí Balkánu je v klíčových ukazatelích vládnutí evidentní stagnace a posun zpět.“ Tento jev je patrný i ve vlastním kvaziprotektorátu EU v Kosovu, které tvrdošíjně zůstává „napůl konsolidovaným autoritářským režimem.“ Pro tyto země tedy alternativa zní: buď druhořadé členství v EU, nebo žádné.

Maďarský a rumunský případ se od sebe navzájem liší – rumunské konání je vratné a Rumunsko na výtky EU reagovalo pozitivně. Nicméně obvinění je stejné: Brusel si stěžuje, že tyto vlády demontují nebo ohrožují právní stát a systém ústavních brzd a rovnováh, nastolené před vstupem do EU. Tento fakt znepokojil řadu komentátorů, neboť jakmile východní země vstoupily do EU, jejich proměna v liberální demokracie byla považována za nezvratnou.

Co se ale v době mezi přístupovým procem a současnou krizí dramaticky změnilo, je motivace těchto vlád. Zatímco budování liberálních institucí bylo tehdy klíčem k zemi zaslíbené, do které občané těchto států chtěli vstoupit, nyní se tyto instituce staly svěrací kazajkou, bránící těmto vládám reagovat na politické dopady krize, zatímco jejich voliči jsou stále zmatenější a euroskeptičtější. Skutečným strážcem těchto institucí tak zůstává EU. Ale jakými věrohodnými sankcemi může pohrozit vládám, které vidí, že v budoucnu se EU buď rozpadne, nebo v ní jejich země budou hrát zmenšenou, druhořadou roli?

Proto si Budapešť a Bukurešť mohly dovolit hněvu Bruselu čelit: pokud oportunistické jednání přinášelo na domácí půdě větší politické zisky než ztráty, riziko sankcí EU jejich rozhodování neovlivňovalo. A důvod, proč další země nenásledovaly jejich příkladu, je prostě ten, že si to jejich domácí situace (zatím) nevyžadovala.

Recese, nezaměstnanost a populismus se týkají i dalších zemí, například Španělska a Itálie (které mají se správou státu také závažné problémy – v indexu korupce se řadí za Maďarsko a jsou na tom jen trochu lépe než Rumunsko). Ale přesto EU nevzdorovaly a naopak spíše chtějí „více Evropy“. Je tu ale jeden důležitý rozdíl. Samy sebe totiž vidí v jádru možné dvoukolejné Evropské unie.

Proto při navrhování budoucí politické unie by měl být vztah mezi centrem a periférií organizován s cílem obnovit pozitivní motivaci, která původně východní Evropu tlačila k transformačnímu procesu. Ty vlády, které se zdráhají vzdát se suverenity ve prospěch politické unie, by tak mohly popřemýšlet o faktu, že autoritářské a často nacionalistické způsoby jednání ve východní Evropě nabízejí pohled do propasti, ve které by se Evropa, která opustí evropskou myšlenku, mohla snadno ocitnout.