Po horečnatém létě má před sebou eurozóna poněkud klidnější podzim: severoevropské

země v čele s Německem se začaly chovat pragmatičtěji. Pochopily, že by konec eura vyvolal otřesy uvnitř EU i mimo ni. Jen tak lehce se ale nevzdávají, protože řešení je ještě daleko.

Na klid po bouři si ještě budeme muset počkat. Zatím stále nevíme, jak dlouho. Ale po parném létě, které nakonec nebylo tak nesnesitelné, jak jsme se obávali, nadchází podzim, který bude pro euro zajisté horký, nicméně bude zvladatelnější a lépe zvládnutý než dříve. Po dvou letech plných rozruchu se nálada zklidnila a náš přístup ke krizi je nyní rozvážnější, racionálnější a vyrovnanější.

Různé formy extremismu, dogmatismu a populismu tím ale nevymizely, stejně jako hospodářská recese a nezaměstnanost, které je pomáhají náležitě přiživovat. Německá Bundesbanka a část Spolkového sněmu neslevují ze svého ortodoxního postoje a stejně jako Evropská centrální banka (ECB) neustále zvyšují tón. Německá debata je ale nyní subtilnější. Konkrétně Angela Merkelová si zřejmě uvědomila, že chce-li být znovu zvolena kancléřkou, je lépe jít k parlamentním volbám v září 2013 s eurem než bez něho. Zhroucení jednotné měny by vyvolalo velice nákladný šok a mělo by pro Evropu i zbytek světa nepředvídatelné následky.

K pragmatismu nekonvertovala pouze kancléřka. Dokonce i finský premiér Jyrki Katainen, tentýž, který požadoval od Řecka výměnou za uvolnění finského dílu pomoci dodatečné záruky, nyní hovoří o tom, že k posílení eura je zapotřebí „užší politická integrace, a nikoliv její opak“. Ve stejně tak zásadovém Nizozemsku brojí předseda socialistů a pravděpodobný vítěz nadcházejících voleb (12. září) proti úsporným opatřením a slibuje, že ke snížení deficitu pod hranici 3 % HDP nedojde dříve než v roce 2015, to znamená dva roky po datu, k němuž se země zavázala.

Znamená to závan čerstvého vzduchu pro země čelící úsporným opatřením, rozpočtovým škrtům a recesi? Nikoliv. Ani Berlín, ani jeho severní spojenci, ani ECB Maria Draghiho nemají v úmyslu uvolnit nátlak, který považují z hlediska znovunalezení stability, soudržnosti a důvěry v eurozónu za nezbytný. Nicméně se zdá, že jsou všichni ochotni vzít v úvahu reálnou situaci a nespravedlivé náklady spojené s krizí, které některé země jako Itálii zatěžují, zatímco jiným jako Německu, Nizozemsku nebo Francii přinášejí užitek.

V tomto realističtějším a konstruktivnějším kontextu také předseda euroskupiny Jean-Claude Juncker navštívil 22. srpna Atény, aby se zde setkal s řeckým premiérem Antonisem Samarasem. Ten má 24. srpna navštívit Berlín a 25. srpna Paříž, zatímco 23. srpna se spolu v Berlíně sejdou François Hollande a Angela Merkelová. Jakmile se, alespoň jak se zdá, zavřela možnost odchodu Řecka z eurozóny ve jménu nedotknutelnosti jednotné měny do šuplíku, musí se nějaké řešení nakonec najít. Viděli jsme to v případě Španělska a i napětí kolem osudu Itálie podle všeho povolilo.

Je třeba se mít ale stále na pozoru. Euronemoc zdaleka nebyla vyléčena. Právě naopak. Shodou okolností, zejména politických, Francie středomořskému lazaretu unikla, příznaky téže choroby se u ní ale projevují. A měla by je co nejrychleji a přesvědčivě léčit, pokud nechce, aby se trhy dříve nebo později rozhodly její blafování odhalit.

François Hollande se zatím projevil jako prezident vyhýbavý. Jeho slabost a slabost jeho země by jej mohly diskvalifikovat v souboji o postoupení národní suverenity v oblasti rozpočtu – tedy v souboji o fiskální unii, řečeno jazykem Bruselu – které si Německo vymínilo jako zásadní podmínku své solidarity vůči eurozóně, jinými slovy podmínku zajištění přežití jednotné měny.

Vzhledem k tomuto návratu k poněkud racionálnějšímu postoji, který lze sledovat na mnoha místech Evropy, si můžeme dovolit mírný optimismus. Nelze jím ale rozptýlit mnohé neznámé, počínaje Achillovou patou v podobě Francie, která nadále otřásá osudem eura.