Robert Fico a jeho přisluhovači ze Slovenské národní strany se nechávají nahlas slyšet. Zachovejme ale chladnou hlavu a upřesněme si situaci. Nový parlament navrhuje zavedení zákona o dvojím občanství. To by mohlo být uděleno v urychleném řízení všem Maďarům žijícím v zahraničí, kteří podají individuálně žádost [zákon by mohl vstoupit v platnost 20. srpna, v den maďarského státního svátku]. Úprava současného zákona se bude řídit rumunským vzorem. Podotkněme ale, že stejným způsobem se otázka řešila také na Slovensku, v Srbsku a mnoha dalších evropských zemích. Jelikož sedmihradští, slovenští, vojvodinští a ukrajinští Maďaři požádali o dvojí občanství prostřednictvím legitimních zástupců, má maďarská vláda morální povinnost jim ho udělit.
To, že jediná Bratislava toto opatření kritizuje, není k smíchu. Bukurešť a Bělehrad přijaly krok s pochopením, Kyjev s tichým souhlasem. Vzhledem k politice Roberta Fica a jeho koaličního partnera [ultrapravicová Slovenská národní strana] se dal takový cirkusový výstup předpokládat, i když argumentovat slovenskou národní bezpečností hraničí s šílenstvím se může zdát trochu přehnané. Přitom na rozdíl od zákona o slovenském jazyce [který ukládá používání slovenštiny na úřadech vyjma obcí, kde Maďaři tvoří více než 20 % obyvatelstva] není zákon o maďarském občanství nikomu na škodu. Mnozí tento vzkaz pochopili. A přestože je předvolební kampaň v plném proudu, středopravá opozice se za Fica nepostavila.
Možná není daleko doba, kdy většina slovenských voličů pochopí, že Ficova křiklounská maďarofobie neslouží zájmům Slovenska, ale těch, kdo mají ze středoevropských hádek radost. Nedělejme si iluze: Evropská unie je stále složená ze západních a východních občanů. Úsměv politických představitelů Západu zračí blahosklonnost vůči těmto „postkomunistickým národům“. Region poznamenaný komunistickou érou pro ně představuje především skvělý trh a tento postoj vylučuje veškerou solidaritu. Velké západní mocnosti, které řídí Evropskou unii a kontinent podle vlastních ekonomických zájmů, by trpce nesly, kdyby se ze střední Evropy stala silná a homogenní jednotka vybudovaná na společných zájmech.
Loni na podzim si francouzský prezident, raněný ve své ješitnosti, stěžoval na to, že čtyři členové Visegrádské skupiny [Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko] uspořádali schůzku před evropským summitem. Sarkozy jim tehdy vzkázal, že by se z těchto předběžných dohod nemělo stát pravidlo. Znepokojení Francouzů by mělo být pro náš region povzbuzením. Země sdružené kolem severojižní osy od Polska přes Rumunsko až po Slovinsko by se mohly díky rozvoji infrastruktur, spolupráci v oblasti energetiky, průniku na sousední trhy a společnému zastupování zemědělských zájmů stát východním protipólem Západu na evropském kontinentu, což by bylo přínosné pro celou Unii. Kolik let a kolik pádů do nástrah malicherných sporů bude ještě zapotřebí k tomu, aby si politici našeho regionu uvědomili, že jim uniká šance hájit skutečné národní zájmy? Maďarofob Fico a maďarští nacionalisté, kteří se zuby nehty drží minulosti, totiž zájmy své země nehájí. Hájí ty, kteří usilují o to, aby tento region nikdy nepředstavoval jednotnou sílu a nezaujímal místo, které by si ve společné Evropě zasluhoval.