Před pěti lety chtěl Bernard Pasqualini opustit francouzský ostrov Korsiku, kde tou dobou žil. Vlastnil restauraci a opracovával mramor, ale příčilo se mu vydávat tolik peněz na daně a na mzdy. „V Evropě se vytrácí pracovní zápal, jde tu jen o peníze.“ Pasqualini si chtěl najít nějaké slunné místo mimo Evropu a začít od nuly. První zemí, kde se zastavil, bylo Maroko, a prvním městem Marrákeš. Po třech dnech se rozhodl, že zde zůstane.

V moderním centru otevřel restauraci Le chat qui rit [Veselá kočka], která si získala oblibu mezi celebritami až za hranicemi země. „Vládne tu nonšalance a radost ze života, kterou už mnozí Evropané ani neznají. Lidé jsou tu milí a pohodoví.“ Bernard Pasqualini, usměvavý padesátník, je jedním z 8 000 cizinců, kteří se v posledních letech v Marrákeši usadili. Jedná se většinou o podnikatele nebo penzisty, které sem láká krása a mentalita okrového města. Diáře a hodinky jsou v Maroku vzácným zbožím. Daně jsou nízké, stejně jako mzdy. Minimální plat činí 200 euro měsíčně.

V Marrákeši se děje přesný opak toho, k čemu dochází v evropských městech. Zde to byli Maročané, kteří jednoho dne zjistili, že žijí obklopeni zahraničními komunitami, především Francouzi, ale také Italy, Španěly, Němci a Angličany. Došlo k novému rozložení obyvatelstva: Evropané se usazují v centru města, neboť právě tam se nacházejí tradiční marocké domy, které se jim líbí. Maročané se pak stěhují na předměstí, kde se všude staví nové byty.

Evropané skupují naše město

Mnozí Maročané to formulují jinak: „Evropané skupují naše město.“ Pasqualiniho tato slova rozčilují. „To Maročané prodávají své domy! Myslíte, že na Korsice bychom takto prodali dům? Jistě, že ne.“ Pasqualinimu se to lehko říká, odpovídají Maročané, jako třeba Abdfetah Oueld Rahhal, jehož otec prodal v roce 2003 dům v samém centru města za 100 000 euro. Byl na zhroucení a 100 000 euro představovalo pro jeho otce tolik peněz, že nemohl říct ne. „Evropané si mohou dovolit sumy, které Maročané v životě neviděli,“ říká Oueld Rahhal.

Při milionu obyvatel neznamená 8 000 cizinců mnoho, jejich přítomnost je ale znát. Moderní centrum Marrákeše získalo francouzsko-italsko-španělský výraz, který mu dodaly obchody, jako Zara či Etam, kam chodí povětšinou evropská klientela. Je tu McDonald’s a Pizza hut. Před jednou z kaváren stojí portrét Charlieho Chaplina.

Marrakéš objevila i společenská smetánka. Dům tu má herec Alain Delon, módní návrhář Yves Saint Laurent či fotbalisté Zidane a Raúl. Nikolas Sarkozy a Hillary Clintonová tu domy nemají, ale rádi sem zavítají. Marrákeš získal blýskavou ‚glamour‘ auru, a ceny tu nejsou nikdy příliš vysoké.

Docela sympatická přítomnost

Každoročně tu stoupají ceny nemovitostí, protože čím dál více Evropanů kupuje, rekonstruuje a prodává staré domy. Tento trend začínají sledovat i bohatí Maročané. Jiným způsobem, jak vydělat peníze, je vyplnit každý volný prostor domem. Právě tato proměna nejvíce rmoutí francouzskou majitelku L’Artisan Parfumeur. Vychází ze svého obchodu a ukazuje na rozpadající se okrovou vilu. „Takhle vypadal Marrakéš dřív, spousta malých vil,“ říká. Pak prstem ukazuje na neforemný komplex ve stejné ulici: „A takhle to vypadá dneska. Marrakéš ztratil duši.“

Korsičan Pasqualini to považuje za přehnané. Evropané přinesli přece i dobré věci, ne? Sám dal práci dvaceti lidem, které zaměstnal ve své restauraci. Platí jim dvojnásobek povinného minima a jednomu ze zaměstnanců půjčil na nákup motorového kola, aby se nemusel každý den vracet 20 kilometrů domů pěšky. „To, že se tu usazují Evropané, je vývoj, z něhož mají užitek obě komunity.“ Mnozí Maročané s tím musejí souhlasit. „Evropané zajišťují práci,“ potvrzuje mechanik Abdfetah Oueld Rahhal. „A jejich přítomnost je docela sympatická.“