Obyvatelé hlavního města Reykjavíku si zvolili za starostu komika Jona Gnarra, jehož veřejným programem bylo „si za čtyři roky nahrabat dost peněz, aby si rodina užila“. Získal 40 % hlasů. Výjimka? Nikoliv. Jako rozhlasový komik začínal i bývalý premiér David Oddsson, kterému se coby řediteli centrální banky od zhroucení bankovního systému v roce 2008 už nikdo nezasmál. Na divadelních prknech rozesmával několik generací v současnosti nejznámější ekolog. Narcismus tohoto malého ostrovního národa je tak velký, že si žádá protilék: sebeironii.

Zasmát se sám sobě je snadné, ale smát se druhým je v zemi, kde se více méně všichni znají, delikátní záležitostí. Když se pastor nebo nějaký volený zástupce dopustí faux pas, nejlépe sexuální povahy, okamžitě se vynoří záplava rýmovaných čtyřverší. Ta nejlepší se ale objeví až daleko později a jméno celebrity, která se stala jejich terčem, zůstává vždy skryto.

Jiným způsobem, jak si utahovat z lidí bez udání jejich jména, je parodie. Různé oslavy, které pojmou dobrou třetinu islandské družnosti, jsou příležitostí k zesměšnění těch, s nimiž se setkáváme po celý rok. Samozřejmě až po přípitku, protože humor v úzkém kruhu funguje až tehdy, kdy opilost omlouvá veškerou troufalost.

Humor zřejmě nebyl zrovna silnou stránkou Vikingů, jejichž lakonické promluvy v ságách hraničí s mlčením. Ale právě jejich všemu odolávající citová nepohnutost se dnes stává terčem ironie, když se smějeme potížím Islanďanů vyjádřit své vlastní city.

#### Nestydaté prosťačky

Naivita a nevzdělanost vesničanů tvořily dlouhou dobu základ islandského humoru. Nešikovní břídilové přivádějí statek do záhuby a prosťačky od severních fjordů jsou protřelejší, než by se do nich řeklo. Jedna taková přišla vypomáhat na farmu v době lovu slanečků a mistr jí vysvětluje, že ryby je třeba klást do sudů hlavou k sobě a ocasem nahoru. „Ó, to už jsem viděla snad stokrát,“ odpoví na to mladá nestoudnice.

Situace se změnila ve dvacátém století spolu s urbanizací a průnikem dánské a americké kultury na Island. Jazykové projevy v angličtině a dánštině rozesmávají a provokují. Island prochází těsně po vyhlášení nezávislosti kúrou lingvistické soběstačnosti a na pořadu dne je lexikální očista. Strůjcem obnovy byl starosta Reykjavíku, který přešel od parodie k charakterové satiře vysmívající se islandským archetypům. V jednom skeči například jeho nejpopulárnější postava, nesnesitelný „pan chytrý“, vychvaluje manželce nadání anglického herce, kterého, jak tvrdí, viděli předešlý den ve filmu. Manželce, která ho upozorňuje, že zmíněný herec ve filmu nehrál, stejně jako kamarádovi, který tvrdí totéž, oponuje se stále stejnou neotřesitelnou jistotou. Ta ho neopouští ani v okamžiku, kdy se o tomtéž snaží přesvědčit v telefonu daného herce v angličtině podbarvené islandským přízvukem tak silným, že by se dal krájet.

Předchozí epizody:

Jemná britská ironie

Rumunský smích, forma politické revolty

Španělský policajt k popukání

Německá satira „politickou hygienou“

Italové se smějí sami sobě

Ve Švédsku se smějeme vlastním tužbám