Vyberte si jazyk
Nikdy moc dobře nevím, co chtějí lidé naznačit tím, že se prohlašují za Evropany. Pro mě Evropa zůstává geografickým konceptem vymezujícím hrstku zemí na západ od Asie. Na rozdíl od Asie, kde nikdo vážně nepomýšlí na budování asijské unie, jsou někteří Evropané přesvědčeni o existenci evropské kultury, jejíž bohatství se může dostatečně projevit jen tehdy, odstraní-li se hranice. Právě tito Evropané přišli jednoho dne s myšlenkou založit Evropskou unii. Druzí včetně mě tvrdili, že Evropská unie nemá žádnou šanci na úspěch, protože si ji nikdo mimo okruh politických elit nepřeje, a že Evropa je koncept geografický, nikoliv kulturní. To vše se dnes potvrdilo.
Solidarita z donucení
Na jedné straně je tu severní Evropa, která je pracovitější, šetrnější, kde rostou jedle, kde je krajina monotónní a obyvatelé žijí ve státě, vůči němuž se cítí zodpovědní. Na straně druhé Evropa jižní, kde lidé drží siestu, večeřet začínají kolem desáté večer, kde na ulici potkáte býky a kde utahování si z politiků představuje součást národního sportu. Podle pravidel, které definovali vedoucí političtí představitelé, bychom my, severní Evropané, měli nést břemeno dluhu jižních Evropanů. Problém je ten, že vůči Řekům či Španělům nepociťuji žádnou solidaritu. Řeky a Španěly, které znám, mám moc rád, nicméně se necítím nijak povinen řešit jejich finanční problémy. Naše nadnárodní politické elity ale nejsou stejného názoru. Jejich hodnověrnost se cele opírá o evropský projekt, a proto, jak tvrdí, musíme zachránit Řecko, jinak je všechna naděje ztracena. To ale není pravda. Podle mého názoru mohou Řekové klidně vyhlásit bankrot. Samozřejmě bychom pak měli pomoci našim bankám, které neuváženě půjčily Aténám miliardy euro, ale v porovnáním s tím, jaké oběti má pro nás Evropská unie nachystané pro příští roky, by to vyšlo mnohem levněji.
Zadluženost jižních zemí dosáhla vrcholu. To, že k takové situaci došlo, má na svědomí Evropská unie. Řekové a Španělé už jen využili daných možností, aby si nacpali kapsy. Bez EU, která povolila bankám, aby půjčovaly miliardy (jako kdyby bankovní a politické elity tvořily součást téhož nadnárodního kosmu), by se tyto země nikdy nemohly do takové míry zadlužit.
Soustředěná moc bruselských byrokratů
V době, kdy jsem jako mladík cestoval po Evropě, nejprve autostopem a pak ve starém Citroenu 2CV, byla Evropská unie ještě Evropským hospodářským společenstvím (EHS). Dokonale uzpůsobeným modelem. Bylo třeba společně pracovat a zredukovat na minimum obchodní překážky mezi evropskými zeměmi. Zůstávali jsme, kým jsme byli. Němci platili svou markou, pevnou jako jejich Mercedes-Benz. Já jsem měl guldeny tak šikovné jako nizozemský obchodník v sedmnáctém století. Francouzi elegantní franky se šarmem pařížských hospůdek a Italové liry tak ležérní a vyzývavé jako Mastroianni a Ekberg v Dolce Vita od Felliniho.
Jednota v rozmanitosti, to bylo EHS. Vedení bylo v té době v rukou státních zaměstnanců a politiků, kteří umožňovali podnikům a soukromníkům, kteří o to stáli, společně obchodovat nebo žít vzájemně v klidu a míru. EHS ale nestačilo. Bylo třeba soustředit moc. Tak se zrodila myšlenka vytvořit post evropského prezidenta, který by mohl jednat s americkým a ruským prezidentem jako rovný s rovným. Výsledkem těchto iluzí je binec zvaný Evropská unie. Evropa je ze všech hledisek příliš heterogenní na to, aby mohla tvořit unii: postoj Řeků vůči státu je zpola anarchistický, zatímco Dánové ho považují za zodpovědnou a disciplinovanou instituci. Navzdory tomu, že finance a ekonomika členských zemí EU byly upnuty do svěrací kazajky, se evropské národy nadále chovají jako autonomní kultury. EU jižním zemím nepomohla, nýbrž naopak, jak nyní vidíme, posílila jejich zlozvyky: hamižnost, nezodpovědnost, sobectví, podvodnictví, rozhazovačnost. EHS představovalo pro Evropu dokonalý model. Ovšem ambice si od našich politických představitelů žádaly historický projekt: mírovou unifikaci Evropy, které nová evropská byrokracie dosáhne úskočným výbojem. Řecká krize nyní ukazuje, že Evropa neexistuje. Evropa je pouze fixní ideou bruselských byrokratů.
Řecko, první bruselský protektorát
V době, kdy se v Bruselu diskutovalo o evropské ústavě, jsem si říkal, proč se duchovní otcové této Evropy neobjevili na všech evropských televizních obrazovkách. Kam se poděly jejich zapálené proslovy? Co se stalo s jejich evropským ideálem a vizí evropské mise ve světě? Evropská ústava není snem osvícených otců zakladatelů, ale výplodem technokratů, kteří vycítili dobrou příležitost. Problém středomořských zemí vyžaduje záchranný plán v řádu stovek miliard euro. Brusel laskavě vnutí zákon a své podmínky státům, které zachránil před bankrotem. První zemí, která postoupí takovou část své autonomie Bruselu, je Řecko, které se tak stane prvním skutečným bruselským protektorátem. Starý národ s vlastní bohatou kulturou a tradicemi přejde pod administrativní dohled nadnárodních technokratů. Moc by mě zajímalo, na jak dlouho. Bylo by zajímavé uspořádat dnes referendum v zemích, které musejí platit za vzniklé škody. Občané by měli odpovědět na otázku, zda k zajištění míru a prosperity v Evropě nepředstavovalo EHS tisíckrát lepší model než Evropská unie pachtící se s eurem. Propuštění bruselští technokraté by jistě neměli problém najít si práci číšníka v řecké restauraci. Občas se mi stane, že na dně šuplíku najdu gulden. Před nedávnem jsem objevil stoguldenovou bankovku. Ne, nevyměním ji za eura. Ponechám si ji a budu čekat, až se gulden vrátí. A marka. A lira. A drachma. A EHS.
Analýza
Měna bez státu
Máme „euro bez Evropy,“ hlásá na titulní straně list Limes v čísle věnovaném událostem spojeným s řeckou krizí, německými pochybnostmi, zbržděním integrace a rozšiřováním na východ. Nicméně je tu jeden prvek, který vévodí nad ostatními, a to otázka eurozóny: euro, které ještě před několika měsíci působilo jako největší výdobytek Evropy, se ukázalo být „měnou bez státu,“ zrozenou z křehkého kompromisu mezi dvěma radikálně protichůdnými vizemi, domnívá se italský geopolitický časopis. Na jedné straně je tu ideál silné a stabilní měny, v jejímž jménu Němci obětovali svou zbožňovanou marku výměnou za možnost sjednotit se s NDR v roce 1990. Na straně druhé stojí geostrategická nutnost rozšiřování, která umožnila vstup do sféry vlivu a evropské stabilizace nejprve středomořským státům a poté zemím bývalého sovětského bloku. Finanční krize pak stačila k tomu, aby tento rozpor vyplul na povrch a aby se „nemyslitelné“ – to, že by Berlín opustil euro a navrátil se ke své původní měnové zóně vlivu – stalo pravděpodobným.
