Osudové dny: 8. května slaví vítězství nad německým národním socialismem Západ, Rusko 9. května. Ve vzpomínce na vítězství letos spojenecké síly společně defilovaly na Rudém náměstí v Moskvě, kde Angela Merkelová stála hned vedle Vladimíra Putina. Její přítomnost posílila dojem "nového" Německa.

Kancléřka do Moskvy přijela z Bruselu, kde se naopak, v úplně jiné roli, zúčastnila naprosto nové porážky. Atmosféra tiskové konference, během které bylo oznámeno rozhodnutí šéfů vlád členských států EU vytvořit společný fond k záchraně oslabeného eura, prozrazovala napjaté ovzduší v Německu – ne v tom "novém", ale v tom současném. Fotografie z konference zachycuje kamenné tváře Merkelové a Sarkozyho – dvou vyčerpaných šéfů vlád, kteří si už nemají co říci. Stane se z této momentky ikonografický dokument symbolizující neúspěch vize, která na půl století poznamenala historii poválečné Evropy?

Evropská ekonomická vláda

Zatímco během svého pobytu v Moskvě se Angela Merkelová držela naprosto ve stínu bývalé Spolkové republiky, v Bruselu měla za sebou týdny bojů s nemilosrdnými lobisty, kteří hájí zájmy nejmocnější evropské národní ekonomiky. S odvoláváním se na německou rozpočtovou disciplínu Merkelová zablokovala společnou akci EU, která bývala mohla na nějakou dobu podpořit solventnost Řeckého státu na pokraji bankrotu, napadeného spekulanty. Marné deklarace dobrých úmyslů tuto preventivní společnou akci znemožnily.

Kancléřka nakonec povolila až po posledním burzovním šoku a po kolektivní "masáži mozku" ze strany prezidentů Spojených států, Mezinárodního měnového fondu a Centrální evropské banky. Za strachu před zbraněmi hromadného ničení senzacechtivého tisku, Merkelová ztratila z očí zbraně hromadného ničení finančních trhů. Za žádnou cenu nechtěla eurozónu, o které by prezident Evropské komise José Manuel Barroso mohl řící že, "pokud státy nechtějí hospodářskou unii, musíme na monetární unii zapomenout." Důsledky rozhodnutí Bruselu se začínají jasněji projevovat. V budoucnu bude Evropská komise na trhu uzavírat smlouvy o půjčkách na konto Evropské unie jako celku; tento "krizový mechanismus" je "společným nástrojem" modifikujícím smlouvu, na které založení Evropské unie stojí.

"Evropskou ekonomickou vládu," které se dožadoval prezident MMF, už dnes nikdo nesmete ze stolu s tím, že se jedná o něco nerozumného. Nejde zde jen o řecké "švindlování" a španělskou "iluzi prosperity", jde i o homogenizaci úrovní vývoje heterogenních ekonomik, které do monetární zóny patří. Přesto nikde ani vidu ani slechu po nějakém uvědomění si tak hlubokého zlomu. Někteří zlehčují příčinný vztah mezi bankovní krizí a krizí eura a ze současné pohromy viní nedostatek rozpočtové disciplíny. Jiní se snaží zredukovat problém v nejednotnosti národních hospodářských politik na otázku hospodaření.

Odevzdanost a nevůle hledat své místo

Evropská komise chce fondy na záchranu eura, které jsou nyní časově limitovány, učinit trvalými a kontrolovat tak plány národních rozpočtů před jejich schválením. Ne, že by tyto návrhy byly nerozumné. Bylo by však nesmysl tvrdit, že takovéto narušení rozpočtového práva národních parlamentů ze strany Komise se nedotkne evropských smluv a neslýchaným způsobem nezhorší evropský deficit demokracie, který už také není včerejší. Ve skutečnosti by měla účinná koordinace hospodářských politik fungovat zároveň s posílením kompetencí Evropského parlamentu.

Nejedná se o "vzájemnou kontrolu ekonomických politik" (Trichet) ale o společnou akci. Německá politika je na toto málo připravená. Po Holocaustu jsme potřebovali celá desetiletí snah – od Adenaura po Kohla, přes Brandta a Helmuta Schmidta – aby se Spolková republika znovu zařadila mezi civilizované národy. Nutný byl i neuvěřitelně pracný vývoj německé mentality. Nakonec se naši sousedé ukázali být smířlivími především z důvodů nových normativních přesvědčení a otevření se světu mladších generací, které vyrostly ve Spolkové republice. Zdálo se, že Němci se smířili s rozdělením Německa. S vědomím bývalých nacionalistických excesů jim nebylo zatěžko natrvalo se vzdát svých suvereních práv, hrát roli prvního přispěvovatele do evropské kasy, ani se smířit s tím, že v čase potřeby uskuteční očekávané platby, které tak jako tak budou Spolkové republice k užitku.

V době znovusjednocení se perspektiva Německa, které se zvětšilo a muselo se zabývat řešením svých vlastních problémů, změnila. Zlom v myšlení, který přišel po éře Helmuta Kohla, je však důležitější. Od příchodu Gerharda Schrödera v roce 1998 vládne Německu generace, která o normy přišla a která s sebou nechá vláčet stále více komplexněji fungující společností a novými problémy, které se den za dnem objevují. Vědomá si neustálého smršťování se pole své působnosti, vzdává se svých organizujících cílů a vizí, aniž by o projektu, jakým sjednocování Evropy je, mluvila. Německé elity si dnes užívají znovunabyté normality jejich národního státu. Vymizela dobrá vůle i morálně poraženého a nervózního národa, nuceného zabývat se vlastní kritikou a připraveného co nejrychleji hledat své místo v post-nacionální konstrukci.

Společně sdílený osud

V globalizovaném světě se každý musí naučit zapojit perspektivu druhých do své vlastní. Jako politický symptom ústupu vůle se učit, lpí rozhodnutí Spolkového ústavního soudu o Maastrichtské (1993) a Lisabonské (2009) smlouvě na zastaralých představách o suverenitě, pocházejících z právní nauky. Egocentrická mentalita zbavená normativní ambice tohoto kolosu, který se uprostřed Evropy obrátil vůči sobě sama, už nezaručuje ani to, že Evropská unie zůstane zachována ve svém váhavém status quo. Myšlenkový vývoj sám o sobě není odsouzeníhodný, abšak tato nová lhostejnost má vliv na politické vnímání současného problému.

Kdo je tedy připraven vyvodit z bankovní krize důsledky, které má přitom summit G20 v Londýně už dlouho zahrnuty do svých krásně znějících prohlášení? Žádosti expertů už byly předloženy. Ne že by regulace finančních trhů byla něčím jednoduchým. Dobré úmysly však nenaráží na "komplexitu trhů" tolik jako na ustrašenost a nedostatek nezávislosti národních vlád. Co se týká pomoci Řecku, v ustavení fondu pro záchranu eura se arbitrážéři a spekulanti více obávají běžného poraženeckého přístupu prezidenta Deutsche Banky Josefa Ackermanna než Angely Merkelové. Nejde o nedostatek realismu, ale protože jednoduše nevěří na rozhodnou spolupráci zemí eurozóny.

V co jiného také doufat v případě organizace, která ztrácí energii na kohoutí zápasy, po kterých jsou pak klíčové posty rozdělovány těm nejvíce mdlým figurám? V dobách krize mohou i jednotlivci tvořit Dějiny. Také naše líné politické elity, které čtou nejraději tlusté titulky na stránkách Bildu, nemohou předstírat, že to jejich národní populace se většímu pobízení ke sjednocení Evropy brání. Až do nynějška se v žádné členské zemi EU nikdy nekonaly žádné evropské volby nebo referendum, ve kterých by se nejednalo jen o národní témata. Avšak jen s troškou politické vůle, by se tato krize jednotné měny mohla podílet na vzniku toho, co nám měla přinést evropská zahraniční politika: vědomí o společně sdíleném evropském osudu.