Zpráva Budoucnost Evropy / 4

Tvrdý návrat k realitě

Evropská unie žila po léta v politicky korektní fikci: všechny státy měly stejná práva. Chtějí-li ale občané a političtí představitelé obhájit evropský model, musejí spolu mluvit po pravdě, domnívá se bulharský politolog Ivan Krastev.

Zveřejněno dne 28 května 2010 v 15:06

Milada Jędrysiková: Je řecká krize vážná? Hrozí nám rozpad eurozóny?

Je vážná. Je to poprvé, co se v eurozóně objevilo riziko platební neschopnosti státu. Řecko je pro euro první zatěžkávací zkouškou, v níž se projevil rozpor, který je jádrem této krize. Ekonomická sféra potřebuje, aby se posílila evropská integrace, zatímco politická tendence je opačná. Evropské veřejné mínění nikdy nebylo tak euroskeptické jako dnes.

Do jaké míry tato krize rozdělila Evropu?

Nejedná se už o rozdělení Východ-Západ, ale nové dělení Sever-Jih. Země jako Estonsko či Polsko mají daleko blíž k Německu než třeba k Itálii nebo Španělsku. Severní země u sebe projevují menší ochotu k přerozdělování a nechtějí Řecku poskytovat peníze za to, co udělalo. Rozdělení Sever-Jih je jen tím nejdůležitějším z mnoha jiných rozdělení. Jsme svědky vzniku nových spojenectví, do jejichž středu se snaží prosadit Francie. Dále je tu rozdělení na eurozónu a ostatní. Máme tu nyní dvě Evropy. Nové země Evropské unie, stejně jako další státy za jejími hranicemi přitom bojovaly za to, aby k tomu nedošlo. Pak je tu třetí dělení na velké a malé země. Deset let jsme žili ve fikci, která měla tu výhodu, že byla politicky korektní. Tvářili jsme se, jako že věříme, že Německo a Řecko mají stejná práva. Dnes už se nemůžeme tvářit, že velcí nejsou velcí a že malí nejsou malí. Čtvrté a velice důležité dělení je na ty země, kterým lze vládnout, a ty, které řídit nelze.

Newsletter v češtině

Které další země kromě Řecka byste zařadil do této čtvrté kategorie?

Španělsko, Itálii a pak Bulharsko a Rumunsko. Poslední dvě země jsou trochu víc připraveny utáhnout si opasek, protože to dělaly celých posledních deset let, aby se dostaly do Unie. To není případ Řecka či Portugalska. Tyto země se vyznačují dysfunkční politikou, silnými odbory a politizovanou společností, která přemýšlí v termínech výhod, a ne reality. V severní Evropě se projevuje antievropské smýšlení v přesvědčení, že EU nezachází se svými členy stejným způsobem. Němci potrestali kancléřku Merkelovou za přílišnou shovívavost k Řecku v zemských volbách v Porýní-Severním Vestfálsku [9. května]. Podobně tomu bylo i v Nizozemí během posledních [březnových komunálních] voleb. Radikální strany řekly: dost bylo přerozdělování. Řecký protest je odlišný, v podstatě říká: chcete z nás udělat protektorát. To je typicky antikolonistické chování. Tyto dvě tendence jsou v politice dominantní, což znamená, že EU přichází o své politické základy. Pokud k tomu ještě připočítáme demografický problém – evropská ekonomika potřebuje více přistěhovalců, než kolik jich evropská politika může snést – pak je jasné, že jsme skutečně v bryndě.

Co by měli politici dělat pro záchranu společné Evropy za předpokladu, že jsou toho ještě schopni?

Odborníci se shodují na tom, že je třeba posílit integraci hospodářských politik. Jak ale prodat tento princip veřejnému mínění? V zemích, které do EU vstoupily jako poslední, to bylo po dlouhá léta možné, aniž by na to politici dopláceli u voleb. Protože měli co slibovat, ne jen krev, pot a slzy. To je ten hlavní problém. Téměř všichni straší a nikdo nic neslibuje. Evropa se v našich očích marginalizuje a také se s ní jako s marginální jedná. I ona sama se za takovou považuje. Ještě před dvěma lety se všichni domnívali, že Evropa je pravděpodobně na celém světě nejlepším místem k žití, ale nikoliv nejlepším místem k snění. Evropa představuje přítomnost, ne budoucnost. Evropským občanům musíme říct, jak bude vypadat jejich život v blízké budoucnosti. Evropané jsou zvyklí na svůj způsob života, občanská práva, ale také životní úroveň. Hájit tento životní způsob znamená také hájit Evropskou unii.

Takže chcete-li žít jako dříve, jezdit na dovolenou do exotických zemí a mít dobré auto a slušné bydlení, podporujte Unii.

Je potřeba říct to jasně. Německo nemůže samo hájit svůj způsob života, nemluvě o Bulharsku či Rumunsku, pro něž je takový životní způsob ještě pouhou ambicí. Dominantní diskurz EU se nemůže omezovat na diskuzi o procedurách a transparentnosti institucí. Musíme se vrátit ke starosvětské politice, budovat důvěru, tlumočit věci občanům. To ještě má nějakou naději na úspěch. Pokud se totiž v ekonomice něco dělá a dělá se to za zády veřejnosti, tak se veřejnost zlobí, ne proto, že je proti, ale protože je snazší protestovat proti spiknutí politických elit než vytvářet něco konstruktivního. Političtí představitelé si musejí uvědomit, že evropský projekt lze zachránit jen tehdy, pokud přistoupí na to, že to nemohou dělat sami. V padesátých letech občané elitám věřili, elity s nimi sdílely společnou zkušenost. Dnes je tomu jinak.

Ivan Krastev

Politolog

Ivan Krastev je ředitelem Střediska pro liberální strategiiv Sofii, šéfredaktorem bulharského vydání časopisu Foreign Policy a členem think-tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) a Mezinárodního ústavu pro strategická studia (IISS). Spolu s Alanem McPhersonem je autorem knihy The Anti-American Century (Protiamerické století), která vyšla v roce 2007. Přispívá do řady prestižních britských deníků.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma