Recese je způsob, jak svět učit ekonomiku,“ tvrdí ekonom Raj Patel. Jedním z dopadů současné krize je i přechod od takřka idylického obrazu „španělského zázraku“ (dlouhé desetiletí prosperity) k současnému přehnanému a nespravedlivému pesimismu, který je důsledkem útoku trhů na španělský dluh. Němci se nevyznačují právě velkým smyslem pro humor a o bankách se to nedá říct už vůbec. Pokud bychom ale dali na slova skutečně velké a vysoce seriózní Deutsche Bank, která je nejvýznamnější německou bankou, pak Španělsko představovalo v roce 2007 „šťastnou variantu kapitalismu“ a „jeden z nejpozoruhodnějších úspěchů posledních desetiletí“.

Taková byla ve zkratce pověst značky Španělsko (za předpokladu, že takový koncept existuje) pár měsíců předtím, než se rozevřel tunel krize. Recese je poněkud zvláštní způsob, jak uvést věci do pořádku, a navíc může věci hodně zkreslovat. Na jedné fotografii z ekonomického fóra v Davosu sedí prezident Zapatero mezi předsedou vlády Řecka (epicentrum evropské rozpočtové krize) a prezidentem Lotyšska (evropská země, kterou krize postihla ještě důrazněji). Možná je to trochu nespravedlivá paralela, ale tato fotografie dobře vystihuje současný obraz španělské ekonomiky v mezinárodním kontextu.

Vážně nemocný není tak nemocný

Z pohledu Španělska znamenaly poslední tři roky svým způsobem probuzení ze sna, z narcismu, z dlouhé patnáctileté prosperity, vystavěné na horách dluhů jak veřejných, tak především soukromých, na bublině trhu s nemovitostmi a na zlaté době, která se nachýlila ke svému konci. Dnes se přehnaným tvrzením po způsobu Deutsche Bank též nešetří, tentokrát ale v negativním smyslu: „Španělsko je vážně nemocným mužem Evropy,“ tvrdí Desmond Lachman z neokonzervativního think tanku American Enterprise Institute. „Ačkoliv je třeba připustit, že není tak nemocné jako Řecko,“ dodává, jako by chtěl ubrat jedu.

Problémy španělské ekonomiky jsou závažné a velice různorodé: rozpočtový schodek, zadluženost, pokles spotřeby, nezaměstnanost, splasklá bublina realitního trhu, potíže bank, významná ztráta hodnověrnosti, konkurence. Samy o sobě ale nejsou vysvětlením toho, proč trhy na zemi tak zuřivě zaútočily. Jiné státy jsou na tom stejně špatně, nebo dokonce ještě hůř (určitě Irsko a možná rovněž Itálie), a přitom se terčem takové krvežíznivosti nestaly.

Důvodem je konkrétně tato postupná ztráta dobrého jména značky, negativní postoj trhů vůči Španělsku a neustále se zhoršující klima nedůvěry. „Když nigerijský taxikář ve Washingtonu zavede řeč na euro a Řecko a hned nato se vás zeptá, jak je na tom Španělsko, jestli zvládne nátlak, znamená to, že je na tom země zle,“ podotýká z Washingtonu Angel Cabrera, ředitel obchodní školy Thunderbird v Arizoně. „Značka Španělsko je zasažena proto, že se ekonomika ocitla v oku cyklónu, nakažena řeckou krizí. Španělský zázrak, o kterém před pár lety všichni mluvili, zmizel. Výzvu k realismu musíme skutečně akceptovat, protože nejsme tak bohatí, jak jsme si mysleli, a nemůžeme si jako země dovolit některé věci, které byly ještě předevčírem na pořadu dne. Které byly na pořadu dne do doby, než vláda, která ještě předevčírem neústupně popírala realitu, schválila úsporný plán. Takový už je život,“ vysvětluje Cabrera.

****Dvě auta, dva domy, dvě děti****

Toto řečeno, je třeba dodat, že lekce, která nám byla uštědřena, je také nespravedlivá. Úspěchy, kterých jsme v posledních letech dosáhli, se jen tak ze dne na den nevytratí. Jsou zde a nastal čas je valorizovat,“ doporučuje Cabrera. David Humphrey, výzkumný pracovník v oblasti ekonomie na Floridě, v mžiku smete ze stolu klišé o španělském nemocném muži a „španělské chřipce“. „Je ale pravda, že ekonomika bude muset čelit dlouhé stagnaci, které přitíží rozpočtová krize, respektive krize bankovní,“ shrnuje situaci bývalý hlavní ekonom americké Federal Reserve. Humphrey příležitostně tráví ve Španělsku dovolenou. „Stejně tak není normální, že tam má každá rodina dva domy, dvě auta a dvě děti.“

Za účelem ochrany úvěrového systému před zhroucením Spojené státy a Velká Británie banky znárodnily, některé evropské země do nich zase nalily miliardy euro. Ve Španělsku stát intervenoval jen v případě dvou finančních institutů. V Japonsku dosahuje veřejný dluh 200 % HDP a v některých zemích eurozóny nemá daleko k 100 %. Ve Španělsku pak nedosahuje ani 60 %, neboť hospodářská aktivita země neklesla tolik jako v případě velkých států. Vývoz v krizi neztratil svůj podíl na trhu. Značný počet ukazatelů udává, že krize je opravdu vážná a že bude zapotřebí reforem. „Krize byla špatně řízena. To platí pro celou Evropu. V ekonomicky příznivých dobách se Španělsko těšilo lepší image, než si zasloužilo, a teď je to zase druhý extrém. Což je normální. Vždycky je to tak, vždycky,“ uzavírá ekonom José Luis Alzola.