Vyberte si jazyk
Už je to tři měsíce, co propukl skandál Silvergate[1], prozatím bez jakýchkoliv důsledků. Ale ochranný štít estonské politiky se zdá být natolik neproniknutelný a její neschopnost podívat se sama sobě tváří v tvář natolik pevná, že už se nikdo ničemu nediví.
Není tak docela pravda, že tento politický zvrat nemá žádné následky - někteří političtí lídři figurují jako podezřelí v soudních kauzách a manicheistické pojetí politiky, z něhož strany dosud čerpaly svou legitimitu, ztratilo na síle. Ústavní komise estonského Riigikogu [parlamentu] očekává návrhy občanské společnosti i odborníků na to, jak pozměnit zákon o politických stranách.
Nic z toho však nestačí, jelikož stojíme před jevem, který by se dal popsat jako kartelizace politického života. Z důvodu naší kratší demokratické zkušenosti zakořenila ve střední a východní Evropě ve srovnání se zbytkem Evropy obzvlášt rychle a Estonsko je toho nejlepším příkladem.
Tichá dohoda porušena
Mlčení naší politické elity se dá chápat. Z jistých forem financování stran se stalo veřejné tabu. Během politických soubojů je slušné se o takových věcech nezmiňovat. Skutečné „provinění“ Silvera Meikara bylo v očích jeho vlastního uskupení Reformierakond i ostatních stran koneckonců právě to, že tuto tichou dohodu porušil. I opoziční strany, které obvykle okamžitě nafukují jakoukoliv chybičku vládnoucích stran, se drží zpátky. Všichni si uvědomují, že pokud hodí kamenem, když jim samotným by mohlo být vyčítán tentýž prohřešek, mohla by být pomsta zvlášť krutá.
Skandál Silvergate nám proto ukazuje obrázek estonských politických stran jako členů klubu spiklenců, z nichž žádný nemá svědomí zcela čisté a neodvažuje se proto o těchto věcech veřejně zmiňovat. Postupující vzájemné prorůstání stran a státních struktur a jejich oddalování se společnosti je v současné estonské politice trendem. Politická elita stále více žije v jakési bublině.
Člověk nemusí mít kdovíjaké analytické schopnosti, aby pochopil nebezpečí, které z této situace pro demokracii plyne. V podstatě jsme se dostali do stádia, kdy v případě, že by spolu čtyři strany zastoupené v parlamentu uzavřely dohodu, nezůstal by v Estonsku žádný hlas schopný jim říci jasné a hlasité „ne“.
Instituce jako jsou občanská společnost, média či prezident Toomas Hendrik Ilves, které mohly na strany vyvinout tlak a prolomit hradbu mlčení, samozřejmě existují, ale nic takového se jim udělat nepodařilo. A to z několika důvodů. I když občanská společnost v posledních letech trochu posílila, v Estonsku není zvykem veřejně protestovat a vládnoucí strany jsou natolik silné, že jakákoliv veřejná vystoupení jsou okamžitě vstřebávána tou či onou politickou formací. Zklamaní a naštvaní občané si tak raději stěžují jen doma.
Kompletní obrázek společnosti
Přestože média na skandál ostře reagovala, jejich pozornost se místo konstruktivní debaty příliš soustředila na hledání viníků. Je též patrné, jak se začíná vytrácet kultura debaty a nahrazuje ji „kultura urážek“ – už spolu neumíme diskutovat a řešit problémy rovnoprávně a s úctou k druhému.
Nakonec je překvapením reakce prezidenta. Ten samozřejmě skandál odsoudil, avšak mnohem diskrétněji než v případě jiného nedávného skandálu [týkal se středové strany Keskerakond], který byl pro estonskou demokracii mnohem méně závažný.
Ukazuje se nám tak kompletní obrázek estonské společnosti. Na jedné straně máme strany, které fungují jako kartely, a na druhé společenské instituce neschopné politiky přinutit, aby se na sebe podívali do zrcadla. Pro zemi to má smutné důsledky. Vytvořili jsme systém, který postrádá mechanismy protiváhy a kontroly demokratických institucí, jako jsou politické strany. Tomuto systému hrozí, že se stane hluchým k hlasu společnost a ztratí jinak přirozenou schopnost kritické sebereflexe, a tím se zcela izoluje od reality.
Skandál
Silvergate odhalil tajné financování politiky
[1] Politický skandál ohledně pochybných darů vládní politické strany Reformierakond (Estonská strana reformy, liberálové) byl odhalen loni v květnu. Skandál dostal jméno podle jeho hlavního protagonisty a a bývalého člena strany Silvera Meikara (na fotografii). Ten veřejnosti sdělil, že souhlasil s převodem darů v hotovosti i přes jeho neznámý původ. Dále pak uvedl, že aféra se týká i dalších členů strany a konkrétně jmenoval Kristena Michala, současného ministra spravedlnosti.
