Bojujme proti neonacistům idejemi

Organizované a nebezpečné aktivity (vyjadřujme se přesně: pronacistické aktivity) krajní pravice, které v poslední době sílí, jsou ve veřejném prostoru novým prvkem. Za příčinu jejich vzestupu je obvykle považována současná hluboká hospodářská krize. To je jistě pravda. Pokud se však na tyto projevy krajní pravice podíváme zblízka, ať už se zaměříme na rostoucí míru násilností, či zjevný souhlas pasivní společnosti, které přinášejí jisté uspokojení, musíme sw nad jejich důvody zamyslet mnohem hlouběji. Na podobné úrovni je totiž v současnosti nenajdeme v žádné jiné z evropských zemí. Všude jinde se velké strany krajní pravice od fašistického odkazu distancují. Zlatý úsvit do stejné kategorie nepatří.

Výbuch pro-nacistického násilí zaprvé vyplývá z jeho vlastní podstaty. „Dynamický přístup“ Zlatého úsvitu k těm, které považuje za své nepřátele, není jeho náhodným znakem či praktikou. Jeho členové ho mají takřka zakódovaný ve genech. Proto je naivní věřit, že se je podaří postupně začlenit do demokratického politického systému. Tyto „ospravedlněné“ násilné praktiky jsou v posledních letech naopak jen dále využívány, propagovány a šířeny.

Kultura násilí je výsledkem konfrontace. Na jedné straně je zde propast mezi společností a jejími veřejnými symboly (krize zastupitelského systému, nerespektování společenských pravidel, ztráta legitimity státu), která se od návratu demokracie před 38 lety neustále prohlubuje. Na druhé straně nalezneme současnou demagogii „vzdoru“ namířeného proti mezinárodnímu prostředí a vnějším hrozbám (například imigraci).

Proti neonacistům musejí stát silné instituce

Dokud mohl tento model prospívat a zajišťovat svým subjektům určitou prestiž, byl schopen kontrolovat jejich politickou vůli. Dnes, v podmínkách sociálního úpadku, se však od něj mohou vzdálit.

K porozumění pronacistického násilí a situace obecně proto dnes nějaká jednoduchá a základní teorie nestačí. Nestačí ani rituál manifestací, které toto násilí odsuzují. Ačkoliv jsou užitečné, neodpovídají složitosti faktorů, které toto násilí vytvářejí a rozvíjejí. Pochopení pronacistické ideologie si žádá politickou uvědomělost na straně státu, politické třídy a státních institucí, které dnes ztratily svou hodnotu a které by byly schopné účinně reagovat na politické a sociální problémy.

V prvé řadě je nutné, aby se právo dokázalo prosadit, pokud je obcházeno. Stát musí mít schopnost ve jménu své politické moci zasáhnout a regulovat migrační proud tak, jak je to demokraticky možné. Prakticky to znamená hlubokou a důkladnou práci a uplatňování skutečné národní migrační politiky. Jen takový rámec umožňuje vidět skutečný smysl dění – odhalit pravou tvář pro-nacistů a uvést do pořádku instituce schopné proti nim bojovat.

Podobná politická orientace však brzy narazí na své meze, pokud se k ní nepřidá také ideologický boj proti pro-nacistickým idejím. Souboj s krajní pravicí je totiž tím nejtěžším bojem. To proto, že její program většinou shrnuje základní myšlenky současné protiliberální a protizápadní politické kultury. Ty se zakládají na přesvědčení, že jako národ musíme čelit hrozbám, že máme povinnost vzdorovat „novým pořádkům“, že globalizace byla zinscenována za účelem dosáhnout světové nadvlády „sionismu“, že nás naši představitelé zradili atd.

Důvodem není jen krize

V kontextu hospodářské krize - kdy došlo k poklesu sociální mobility - se k nenávisti k cizincům a konspirativnímu prostředí, ve kterém se rozvíjí, se ke směsici antikapitalismu a anti-plutokracie [odporu vůči nadvládě bohatých – pozn. překl.] často přidává vlna sobecké kritiky ze strany drobné buržoazie, jež na sebe obvykle bere podobu všeobecného nesouhlasu.

Příčiny tohoto jevu vidíme i v jiných evropských zemích. Současný výzkum, který se jimi zabývá, došel k následující hypotéze. Faktory, které vedou ke krajním politickým a sociálním postojům, počínaje hlasy pro protisystémovou krajní pravici, nepramení pouze z finančních stránek krize, ale z její kombinace s jinými kulturními proměnnými, jakými jsou strach z imigrace, změny životního stylu nebo absence národních hranic.

Výsledkem je zrod „kulturní nejistoty“ sociálních subjektů, které krizi reálně zažívají, nebo se jí alespoň cítí být ohroženi. Ti pak v reakci na tato ohrožení hledají novou formu důležitosti ve své vlastní identitě. Řecký příklad se zdá být dokonalou ilustrací této krize identity.